Napsali o nás

Vichřice se prohnala jevištěm

Divadlo U stolu uvedlo Zapomenuté světlo Jakuba Demla, text, na který v repertoáru této komorní brněnské scény jednou muselo dojít.

Osobitá dramaturgie divadla vedeného Františkem Derflerem už prošla díly Čepa, Durycha, Bridela nebo Máchy. Básník a kněz, "nejvichrnější a nejdramatičtější český autor", jak nazval Demla Bedřich Fučík, měl pod syrovou klenbou Sklepní scény už dávno připravené místo.

Zapomenuté světlo je strhující, ale přetěžko uchopitelné. V expresivní proud valící se těsným korytem se v Demlově textu slévá bolest ze samoty, hněv, zklamání, polemiky a útočné výpady, ironický smích, ale také i všeprostupující horoucnost. Syrovost smrti František Derfler nepoužil Zapomenuté světlo pochopitelně celé. Zachoval adresování textu jako dopisů psaných mladému básníku Bohumilu M. Ptáčkovi a dějovou linku -Demlovy návštěvy u umírající tasovské selky Marie Zezulové. Výběr z knihy proložil linií snů (bral především z Mého očistce) a krátkými úryvky z Miriam, Rodného kraje a dalších.

Scéna je strohá, respektuje rozložení postav a motivů. V zadní části jeviště, diagonálně k Demlovu stolu a krucifixu na zdi, stojí postel s umírající selkou. Na pozadí inscenace je stále přítomná, stejně jako je vyprávění o jejím umírání osou knihy. Nemocná Zezulka (Lenka Janíková), její záchvaty kašle i bezhlesé vzpínání na lůžku vnášejí do inscenace ohromnou syrovost

Inscenace má emocionální sílu předlohy. Za interpreta Demlových textů zvolil režisér Jana Mazáka z Městského divadla Brno, jenž ovládl zahořklé i expresivní polohy, stejně jako ztišení. Dobře funguje linie snů, která je protiváhou denního nářku - přináší zjemnění, odlehčení reality a tajemství. Nejlépe se ke slovu dostane v závěru. Poslední sen je okamžikem nečekaného uvolnění a katarze, které vnese přízračná postava Neznámého (Ladislav Lakomý). Je vizuálně silná a ve výrazu stejně jako sen "tekutá" a jasnému pochopení vzdorující. V dlouhém kabátu, na ramenou jako od ptačího trusu, se silnou vrstvou líčidla vypadá zaprášeně, jako by ji právě vytáhli ze staré zvonice. Nepřichází s ní ale děs, naopak úleva a jemný smích nad věcmi, které nejdou zcela pochopit.

Jednu výhradu k výběru textů by však čtenář Demla mohl mít. Jakkoliv adaptace předloze stačí v temných emocích, nepostihuje Demlovu osobnost v takové košatosti. Neobjeví se zde tolik Demlovo kněžství, které původně prostupuje použité texty mnohem rozmanitěji a plněji než v podobě nenaplněného vztahu k ženě. Na ten je v inscenaci položen důraz. Obrazy protínají vstupy ženy v červených šatech (Ona - Petra Bučková), a protože Demlův žal není vysvětlen jinak, stává se Ona jeho úběžníkem.

Deml sice knihu skrytě adresoval hraběnce Sweerts-Sporckové, o jejíž náklonnost přišel. Jeho křik v Zapomenutém světle není ale pouze steskem kněze po nedosažitelné ženě. Jsou zde spřaženy vrstevnatější a ryzí vášně pro člověka a neodmyslitelně i Boha, byť překrývané sebelítostí a vyjadřované často žlučovitým spíláním nebo ironickými šlehy. Je jasné, že do uceleného tvaru nelze z knihy ani z autora pojmout všechno. Přesto ale tento básník slovo "kněz" připojoval ke svému jménu často.

Kateřina Bartošová, Lidové noviny – roč. 21, č. 108 (9. 5. 2008), s. 18, 1 fot.

Demlův požár na brněnské scéně

V průběhu posledních let se v dramaturgii brněnského Divadla U stolu zřetelně rýsují dvě základní polohy. Vedle inscenací klasických her jako Macbeth jsou to dramatizace literárních děl, které mají většinou blízko k žánru zvanému divadlo jednoho herce. Na loňského doktora Kerženceva z Třetího trestu skvěle ztvárněného Viktorem Skálou navázal v první letošní premiéře sklepní scény Jakub Deml ztělesněný Janem Mazákem v Zapomenutém světle.

... scéna jako vždy střídmá, v popředí básníkův stolek, v pozadí lože s vyhasínající selkou Zezulovou (Lenka Janíková), z pozadí občas vystoupí v červeném a v účesu jemně naznačujícím třicátá léta Ona (Petra Bučková). Postavu Neznámého, básníkova zrcadlového, leč ukotvenějšího já, ztvárnil Ladislav Lakomý. Inscenaci Zapomenutého světla lze přirovnat k chůzi zaminovaným polem: jeden chybný krok a vše může přijít vniveč. To platí pro režii, ale především pro hlavní postavu. Jan Mazák zvládá lítostivé, sebestředné polohy bez špetky sentimentality, histrionské výlevy a výpady bez hysterie. Je výsměšný, hněvný, ale i ztišený a smířený, podle smyslu. Rozumí postavě a umí ji.

Lze-li se tak pro jednou vyjádřit, má Divadlo U stolu na své pomyslné holi další úspěšný zářez.

Hodnocení: 90%.

Josef Mlejnek, MF DNES – roč. 19, č. 87 (12. 4. - 13. 4. 2008), str. D11, 2 fot.

Deml rozpolcený

...dvanáctého března 2008 proběhla v Divadle U stolu premiéra Derflerovy montáže z Demlova díla nazvaná podle jeho vrcholné prózy Zapomenuté světlo. Ta tvořila základ textu inscenace. Odvážně, ale s výborným výsledkem vkomponoval Derfler do textu drobné úryvky z dalších Demlových děl, například z Hradu smrti, Miriam, Písní vojína šílence a dalších. Jako režisér správně pochopil, že Zapomenuté světlo je monolog, jejž není radno příliš rozehrávat do ilustrujících detailů. Hlavní hrdina inscenace v pojetí Jana Mazáka si počíná jako v divadle jednoho herce. Vypráví obecenstvu, přesněji řečeno, zpovídá se. Mazákovo podání je místy drsné, nikdy vemlouvavé, ani v pasážích plných propastného zoufalství nežebrá o soucit. Mazákův hrdina je v prvním plánu muž a venkovan jadrného přístupu k životu, teprve potom kněz a člověk kladoucí si existenciální otázky. K sobě je nelítostný, nic neskrývá před sebou ani před ostatními. Režisér si tentokrát navrhl sám scénu: do popředí vpravo umístil vypravěče, do pravého zadního rohu lůžko, na kterém spočívá trpící a umírající Zezulka. Motiv Zezulky má vazbu k záležitostem pozemským – kněz navštěvuje a ošetřuje umírající vesnickou trpitelku a mezi řádky pronáší pochybovačnou otázku, zda nezasloužené utrpení a nezasloužená předčasná smrt nezpochybňuje Boží spravedlnost, lépe řečeno zda ji činí tajemnou a nepochopitelnou pro obyčejného smrtelníka. Do vidin zpovídajícího se muže však kromě toho vstupuje napůl nezemská, snová a salonní Ona, jakoby upředená z naléhavé vzpomínky, dáma ztělesněná vysoce stylizovaným pohybem přecházejícím v tanec a evokující tragicky marnou, zoufale vyznávanou a prožívanou vypravěčovu lásku. – Jan Mazák zahrál ve scéně s ní tak úchvatně, jak jsem už dlouho na české scéně neviděl zahrát tragický milostný výstup. Ale i Lenka Janíková a Petra Bučková v epizodních rolích obou žen podaly úctyhodný výkon. Za znamenitý Derflerův dramaturgický nápad považuji motiv Neznámého.

Ladislav Lakomý pro něj zvolil sošné provedení, které v kombinaci s černým kostýmem a laděním hlasu dovoluje výklad, jako by šlo o hrdinovo metafyzické Alter ego nebo snad o vyslance z krajin smrti. Monolog tím dostává hlubší kontext, který inscenaci povyšuje nad sugestivní, ale subjektivní zpověď, a skvěle ji graduje. Požár, který hrdinovo vyznání zpřítomňuje, získá tím účast a hledisko dalšího partnera, jednoho z oněch »hasičů v nebesích«, jak to vyjádřil sám Deml. Jsem přesvědčen, že večer končící tímto akordem vyznívá jako katarze. Chci pochválit také program k inscenaci, i když v něm ruší některé zbytečné překlepy. Vybral z demlovské literatury nejpronikavější úsudky, a aniž divákům cokoli napovídal nebo vnucoval, umožnil jim podílet se na ojedinělém scénickém zážitku s plným pochopením.

Milan Uhde, Divadelní noviny – roč. 17, č. 9 (29. 4. 2008), str. 6, 1 fot.

Málokdo umí upravit a přenést prozaický text na jeviště tak poutavým způsobem jako František Derfler, herec, režisér, dramaturg a šéf brněnského Divadla U stolu. Znovu to potvrdil svou inscenací díla Jakuba Demla Zapomenuté světlo, která se stala výstižným obrazem nitra tohoto nekonformního kněze a básníka. S Janem Mazákem, který představuje Jakuba Demla jako rozkolísanou postavu, v níž se střídá vášeň, výsměch, touha, rouhačství, pokora i lístost, vytvořil drama, o němž lze říci, že je ekvivalentem Demlovy předlohy.

Ivan Němec, Týdeník Rozhlas – roč. 18, č. 22 (20. 5. 2008), str. 18