Napsali o nás

Milan Uhde: Macbeth jako štvanec

Shakespearova Macbetha uvedlo Divadlo U stolu poprvé na domovské Sklepní scéně v Centru experimentálního divadla a pak se svým představením pochlubilo ve Švandově divadle, jehož sklepní složka skýtá podobné estetické i technické předpoklady jako brněnské mateřské jeviště. Milivoj Husák je ponechal volné pro herce, jen v pozadí umístil dva "dvojáčky" se zavěšeným výtvarným symbolem, jehož smysl jsem při své omezené znalosti nebo fantazii nerozpoznal.

Ocenil jsem však, že oba ústrojně sloužily hereckým akcím. Kostýmy působivě sugerovaly zároveň historičnost a napovídaly současnost. František Derfler upravil překlad Jiřího Joska jednak promyšlenými škrty, které zhustily děj a zdaleka se vyhnuly pokušení zdobit jej ornamenty, jednak rozšířil výstupy čarodějnic. Ty sledují vývoj událostí velmi soustavně, většinou sice němě, ale podíl na něm vyjadřují gesty a pohyby vrcholícími tancem. Erice Stárkové, Iloně Šumné a Iloně Holešínské navzdory jejich pohádkově odpudivému líčení ponechala režie i určitý mladistvý půvab, a tedy přitažli- vost. Není tudíž divu, že Macbeth Viktora Skály uvěřil jejich proroctví.

Ostrým zkratem se totiž ocitl okamžitě tváří v tvář naplnění prvního z jejich příslibů: stává se thénem z Cawdoru, ačkoli to z čarodějnických úst znělo málo věrohodně. Je potom nasnadě, že se i vyhlídka stát se králem začne titulnímu hrdinovi jevit jako pravděpodobná, lákavá, ba dokonce se za přispění Lady Macbeth začne přímo vnucovat.

To je Derflerův klíč k velké Shakespearově tragédii. Macbeth je na počátku loajální poddaný, který poctivě bojuje za svého dobrého krále, jejž ztělesňuje Ladislav Lakomý v pohád- kově jednoznačné stylizaci. Čerstvě instalovaný thén však pevně uvízne v zajetí temných sil. Ty dobře znají ambivalentní povahu úspěšných bojovníků a manipulují svou oběť k tragickému konci. Skálův Macbeth je tudíž nejen pachatel hrůzných činů, ale také otřesný ničitel sebe sama. Nejen jako cílevědomý vrah preven- tivně likviduje potenciální konkurenty a odpůrce, nýbrž se také projevuje jako nešťastník, jejž touha po moci, tolika mužům přirozeně vrozená, dosmýká na mravní dno.

Macbeth ani jeho žena lidsky neunesli tíhu svého počínání. Nejprve pochybnostem a pocitům zmaru dohnaným až k chorobným vidinám podléhá muž, zatímco žena se zdá odolnější a otrlejší. Posléze se však hrouží do nemoci a smrti, zatímco její partner se bije až do finále. Silněji než puzení odsoudit oba za jejich zločiny se přitom ve mně ozývala divácká touha pomodlit se za tyto tragické štvance ke stvořiteli, který je vystavil kruté zkoušce, v níž neobstáli. Ve srovnání například s Macbethem režiséra Jürgena Gosche, předvedeným na letošním Pražském divadelním festivalu německého jazyka a cele pojatým jakoby v duchu "šíleného příběhu vyprávěného blbem", platí tato charakteristika u Derflera jen jako zoufalý Macbethův výkřik nad završením poslední, opět neuvěřitelné části věštby.

Na pražské repríze jsem se nedokázal zbavit dojmu, že se režisér ani herci nespolehli důsledně na lidský základ dramatu a jednotlivých rolí a uchylovali se v případě Viktora Skály k místy přehnanému patosu a v případě Heleny Dvořákové jako Lady Macbeth dokonce k sošné expresi "živých obrazů". Tuto vadu na kráse však obecenstvo zřejmě prominulo nebo můj názor na ni nesdílelo: odměnilo osobitě koncipovanou inscenaci vřelým potleskem.

MILAN UHDE
Divadlo U stolu Brno – William Shakespeare: Macbeth. Překlad Jiří Josek. Úprava, režie a výběr hudby František Derfler, scéna a kostýmy Milivoj Husák, choreografie Hana Charvátová. Premiéra 1. listopadu 2006. (Psáno z pražské premiéry 11. prosince 2006).
In: Divadelní noviny. - Roč. 16, č. 1 (9. 1. 2007), s. 4.

Macbeth se brněnským hercům povedl

...u inscenací této Shakespearovy hry z poslední doby jsem měl často pocit, že čarodějnice jsou trpěny pouze pro závěrečný efekt. Jestliže je pojetí Františka Derflera znovu vrací do hry, není v tom žádný samoúčel. Jejich šálivá deklamace i pohyby, obzvláště úvodní mihotavé vlnění v zlověstném přítmí, hlubinně korespondují s Macbethovým nitrem, v němž temná rozhodnutí zrají podobně, jako se zakuklují larvy.

Viktor Skála je coby Macbeth silný v dětinsky bezradném choulení, kdy se vzpírá zcela upadnout do vleku ženiny vůle, i ve chvílích vražedného vzepětí své "vůle k moci" a zvěrské hrůzy z přízraků. V trochu hektickém "zápasnickém" závěru mu dochází dvojsečnost věšteb, ale není zcela jasné, zda nahlédl i vlastní lidskou bídu.

Zkrvavené ruce

V postavě Lady Macbeth jako by se sečetl dosavadní strmý herecký růst Heleny Dvořákové. Rozložení emocí v úvodu je místy poněkud "neekonomické". Avšak při blouznivých výbuších smíchu střídaného s pláčem, při šíleném mluvení z cesty i ve scéně zoufalého drhnutí "zkrvavených" rukou o podlahu je mimořádně silná exprese úměrná reliéfní přesnosti. Z těch ostatních nelze přehlédnout Ladislava Lakomého (Duncan) a Jana Mazáka - jeho Banquo je přesvědčivý, z jednoho kusu. Erika Stárková dokázala zvládnout bezbrannou Lady Macduff i proradné démonické vábení čarodějnice nr. 1.

Českému divadlu mnohdy chybí vedle jazykové a pohybové kultivace i obecná kultura a schopnost být neotrocky věrný textu i autorovi. Divadlo U stolu tomuto poklesu vědomě čelí - a pozvolna se stává svého druhu školou.

Josef Mlejnek, MF DNES - 24. 11. 2006, str. B6

Zločin a trest lady Macbeth

... František Derfler si umí hledat herce. Má nejen stále spolupracovníky, jako Ladislava Lakomého, který už prakticky patří k jádru divadla. Vyhledává v brněnských divadlech i na JAMU, do svých inscenací vtahuje i známé tváře z muzikálů Městského divadla. I Helena Dvořáková v Městském divadle působila. Už ve studentských představeních na JAMU vyčnívala ze svého ročníku jako mimořádně bystrá a silná herecká osobnost. A její Lady Macbeth je postava výborně rozkrytá, přesně zahraná, velmi živě uchopená. Je tvrdá jako muž, když polibkem násilně nutí Macbetha zpět k nastoupené cestě vražd (vždyť shakespearolog Jan Kott píše, že mužem v tomto páru je ona). Je racionální, kalkuluje, sexualitu používá jako chladný nástroj na cestě k moci. Přesto i ji ovládnou emoce, pak z blízka křičí Macbethovi do tváře, jako by ho chtěla proniknout a infikovat svým jediným citem – touhou vládnout. Její postupné propadání do šíleného snu, navzdory vlastní kruté odvaze, je strhující. Její křik má širokou škálu odstínů, a žádný z nich nezní banálním zvukem známých a předvídatelných tragických postav.

Macbeth blízký Raskolnikovovi

Macbeth Viktora Skály je tvarovaný podle ní. Postupně ničen propadem do hořečnatého vražedného víru, za jehož okraj jej postrčila manželčina silná vůle. Až se trochu stírá jeho vlastní podíl na vykonaných vraždách, nebo spíš se proměňuje ve vinu slabošského neodporování zlu.

František Derfler tradičně krátil a škrtal, nškteré postavy vypustil a koncentroval se na ústřední pár. Díky tomu vystupuje z inscenace první vražda krále Duncana – Macbethova iniciace – jako ústřední bod. Noční můrs, kterou na sebe vrah přivolal, je důsledkem už prvního zabití, ne nemožností přestat zabíjet. Tak se Macbethova zkušenost zřejměji blíží třeba Dostojevského Raskolnikovovi.

Ale i další z následujících vražd jsou přítomny, mimo jiné jako spodní temný proud ztělesněný téměř stálou přítomností trojice čarodějnic. Zde jsou věštkyně Macbethova osudu pojednané jako perverzně svůdné našeptávačky: v průsvitných kostýmech, od pasu téměř nahé, s výrazným líčením proměňujícím červeň rtů v krvavý otisk stékající koutkem úst. Jsou vhodným podhoubím a týmž materiálem, z něhož je svět Macbetha a jeho ženy.

Scénografie je jako vždy střídmá, originální a nepopisná, sestávající z dvou syrově kovovými pláty paravánů v zadní části jeviště. Účinné je barevné řešení kostýmů, nach následující první vraždu splývá s krví, v níž se kdesi dole cachtají čarodějky. Jen závěrečné vytažení obrazu kříže (nasvícením jílce meče) není zcela jednoznačné. Je to výrazná a pěkná vizuální tečka, ale má-li nést další významy, s tragédií se je nepodařilo úplně jasně provázat. Výborně zvládnutý je tentokrát pohyb, povedly se souboje i tanec čarodějnic.

Soustředění na psychologii, nebo spíš na duchovní stavy vraždícího páru vychází v komorním prostoru a s takovým hereckým potenciálem velmi dobře. Je to koncentrované a silné, jako krev, kterou v kbelíku promíchávají ruce temných věštkyň.

Kateřina Bartošová, Lidové noviny, 24. 11. 2006, str. 19, 1 fot.