Napsali o nás

Pod nelidskými nebesy

Brněnské Divadlo U stolu uzavíralo loni na podzim druhé desetiletí své existence s tím, že v následujících letech by se měl postupně rozšiřovat jeho záběr. Především směrem k větší pestrosti, a to nejen tematické, ale také režijní, neboť doposud šlo až na dvě tři výjimky v podstatě o scénu, neodmyslitelně spojenou se svým zakladatelem Františkem Derflerem jako dramaturgem i režisérem. Pochybnost, uchová-li si Divadlo U stolu při takovémto rozkročení svou mimořádnou kvalitu, rozptýlila Hrabalova Příliš hlučná samota, dramatizovaná a inscenovaná režisérem Ivem Krobotem.

Ten se dokázal vyhnout častému úskalí jevištních či filmových převodů Hrabalových próz a Hanťův příběh se mu nerozpadl na sled veselých a melancholických historek. V omezeném prostoru sklepní scény se objevila další možnost – schody na jevišti vedoucí dolů. Hanťa po nich vybíhá za sugestivního lomozu lisovacího stroje, hudební doprovod vytváří Zdeněk Kluka se soustavou bicích nástrojů. Některé pasáže mluví ze záznamu Bohumil Hrabal, v úvodu i na samotný závěr slyšíme nenapodobitelný zpěv pražského písničkáře Pepy Čečila.

Ale Ivo Krobot ve své inscenaci zpřítomnil především Hrabalovu "gnózi", čerpající z odkazu různých myslitelů, která mu uspořádává svět a přináší zároveň jeho výklad. Obrazem krutosti a surovosti vezdejšího světa mohou být právě "sběrné suroviny", v nichž jsou zbytky knih, bez ohledu na ušlechtilý původ, lisovány se starým papírem do nelidsky (a neknižně) geometrické podoby balíku – občas se mezi papír připletou myší rodiny, které se živí papírem. Život jako kdyby byl přebýváním v útrobách jakéhosi neúčastného kosmického zvířete, což je pro Hanťu důvodem k více sarkasticky zoufalému nežli blasfemickému (byť vyzývavému) refrénu Nebesa nejsou humánní, který v představení zaznívá hned několikrát.

Představitel hlavní postavy Jan Kolařík se vyhnul především poetickému přehrávání nebo podkreslování – a dokázal přitom plasticky a expresivně vystihnout všechny fascinace člověka uhranutého tímto světem. Hanťův plebejský podhled nepostrádá v Kolaříkově ztvárnění elementární urozenost člověka, který si při svém poněkud bizarním povolání baliče papíru ve sběrných surovinách vytvořil nejen svůj vlastní mikrokosmos, ale také dospěl ke svéráznému výkladu kosmu velkého, obludného a necitelného. Věříme mu to, že jeho úvahy nejsou dílem příhodné improvizace, ale plodem letitého přemýšlení, moudrostí svého druhu.

Nejde jen o obraz světa, ale také o podobenství několika dob (nacistická okupace, budování socialismu), v nichž Hanťa žil a které evokuje. Zasahují krutě do jeho života – jak je tomu v příběhu s mladou cikánkou, jejíž graciézní, křehká představitelka Martina Krátká je velice výrazná v řeči a zároveň bezchybná v gestech, pohybech i zpěvu. Milostný příběh, čistý, bezbranný, možná vysněný, jako by měl kontrapunkt v "pozemské" lásce, která musí téměř zákonitě končit potřísněna fekáliemi. Mančinka Kateřiny Dostalové se herecky vyloupne z anekdotického stínu až v samotném závěru při neodolatelném výčtu řemesel a řemeslníků, jež se postupně střídali v jejím loži, aby jí posléze postavili celý dům. Herci se s výjimkou hlavní postavy objevují v několika rolích – Cyril Drozda hraje vedle Hanťova podivínského strýce výpravčího také postavu ještě podivínštějšího profesora pídícího se ve sběrných surovinách po textech divadelních kritiků ze starých časů. Pavel Zatloukal byl nejvýrazněji vidět jako Hanťův dobrácký šéf, jemuž se rozplývá srdce nad novým technickým vynálezem obřího lisu, zatímco Hanťovo srdce puká: má odejít balit čistý papír do Melantrichu. Michal Bumbálek vtiskl podobu básníku Šmorancovi ve scéně bilancující libeňské hospody – zde se patrně určité anekdotické manýře nedalo vyhnout beze zbytku.

Hanťovi (přesněji Bohumilovi) se ve chvíli před smrtí zjevuje jeho láska – cikánka, která skončila v plynové komoře. Hanťa-Bohumil zavrávorá a upadne na zem. Inscenace v nás znovu evokuje otázku, šlo-li v případě spisovatelovy smrti o pád ze závrati, nebo o vědomé rozhodnutí skočit z nemocničního okna. Ať tak či onak, nebesa mu, jak věříme, byla milostiva.

Centrum experimentálního divadla Brno – Divadlo U stolu – Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota. Scénář a režie Ivo Krobot. Hudební spolupráce Zdeněk Kluka, scéna Jan Konečný, kostýmy Alice Lašková, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Premiéra 24. března 2010. (Psáno z reprízy 11. května 2010.)
Josef Mlejnek
14. 06. 2010
In: Divadelní noviny. - Roč. 19, č. 12 (15. 6. 2010), s. 5.

Kolaříkův Hanťa bilancuje a soudí dobu

Jednu z významných repertoárových linií nedávno dvacetiletého Divadla U stolu (DUS), vytváří za obzíravého uměleckého šéfování Františka Derflera kontinuální zá jem o literárně náročné a spirituálně zaměřené předlohy domácích autorů (B. Bridel, K. H. Mácha, K. J. Erben, J. Zeyer, J. Deml, J. Čep, J. Durych, J. Zahradníček, J. Šafa řík aj.). Bylo pouze otázkou času, kdy na komorní sklepní scéně Domu pánů z Fanalu najdeme některé dílo jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů minulého sto letí, brněnského rodáka Bohumila Hrabala. Stalo se tak letošního jara (krátce před ob novenou premiérou jeho Rozvzpomínání Divadlem Husa na provázku v téže budově), a to původní dramatizací nedlouhého románu Příliš hlučná samota (1976) z pera reži séra Iva Krobota.

Ačkoli sám Hrabal divadelní hry nepsal, u našich souborů profesionálních i amatérských (např. Dialog II hraje nyní v Brně Ostře sledované vlaky) objevují se od polo viny 60. let jevištní verze jeho próz poměrně často – o televizních a zejména filmových zpracováních nemluvě. Právě I. Krobot, který se s autorem dlouho přátelsky stýkal a jeho poetice důvěrně rozumí, nastudoval již hrabalovských inscenací pěknou řádku. Příliš hlučná samota, publikovaná nejprve v zahraničních překladech, mohla u nás oficiálně knižně vyjít až r. 1989. První diváci ji však vychutnali zásluhou Schormova zpracování v Divadle Na zábradlí (1984). Znalci i čtenáři vysoce ceněný, do osmi kapitolek kompozičně i jazykově složitě strukturovaný literární skvost s mnoha zřetelnými autobiografickými motivy má v konečné podobě formu vícevrstevnatého monologu samorostlého hloubavce Hanti, baliče starého papíru z pražské sběrny. Drastické i radostné osobní zkušenosti outsidera "na smetišti epochy" a bizarní momenty z let socialistického budování i souběžného ničení nenahraditelných kulturních hodnot prostupují zde parafrázované myšlenky filozofů ze zachráněných knih. Vytvářejí tak svérázný surreálný amalgam, který kromě charakteristických dobových znaků nepostrádá ani prvky apokalypticky vizionářské (boj krysích klanů v kanalizaci, zkáza drcené Prahy) a skrze leitmotiv smrti přesahuje ke sféře absolutna.

Do miniaturního prostoru s volným proměnlivým středem dokázal scénograf Jan Konečný vertikálním členěním umístit potřebný počet dějišť pro občasné výjevy simultánní – včetně nutného mobiliáře, sestupu do lisu a kovové konstrukce s plošinou pro hudebníka Zdeňka Kluku, občas zapojeného přímo do akcí. Výtvarnice Alice Lašková pečlivě pohlídala příznačné detaily kostýmů a rekvizit. Krobotův nápaditý pří stup charakterizuje vnímavá poučenost (přispívají k ní rovněž režisérova věková spřízněnost a zralost – mj. zavzpomínal, jak byl v totalitním vězení přidělen k likvidaci "závadových" publikací) a snaha o pokornou službu vynikajícímu textu s důrazem na vystižení jeho všeobecně platných závažných sdělení (kupř. úcta ke knihám jakožto nositelkám historického vědomí) prostřednictvím individuálního osudu. Pohybuje se na hraně tragikomických paradoxů, když využívá pábitelských příhod s elementy hospodsky banálními, morbidními (smrt strýce), groteskními (mohutné dýmající lejno), hravými (železniční penzisté s mašinkou) nebo lyricky zjihlými (soužití s cikánečkou Ilonkou), rychlých časových střihů, replikových refrénů, rozličných nečekaných asociací a konotací, stejně jako dbá na prezentování rafinovaných slovně rytmických kvalit předlohy. Hlavním (nikoli chybou v programovém tisku "titulním") nositelem klíčového vyprávěčského principu bezmála dvouhodinového nonstop večera (neškodilo by mu mírné zkrácení, ale těžko říci, které sekvence by okouzlený scenárista-režisér dokázal oželet) je neustále přítomný, fyzicky mladší protagonista Jan Kolařík; podílel se i na Krobotových dalších hrabalovských nastudováních a jeho výpověď plynule prokládá autentická nahrávka spisovatelova hlasu. Kolaříkův mužný, nikoli stařecký Hanťa nabízí kreaci věrohodnou, mnohostrunnou a neobyčejně plastickou, jejíž převažující polohou zůstává "skácelovsky" cudná ztišená niternost, vzácněji střídaná expresí. Talentovaný herec pohotově zvládá přechody do různých prostředí i omlazujících vzpomínkových partií, intonací nebo gestem navodí atmosféru chvíle; se zarputilým vnitřním zaujetím proniká skrze bizarní jevovou slupku k transcendentální podstatě "ne šťastně šťastného" bytí (Krobot volí metaforický závěr skutečné, nikoli jen snové sebevraždy), a to s neokázalou devízou soucitu a lásky i při vracejícím se poznání, že "nebesa nejsou humánní". Většinou v několika ostře vykreslených figurkách, pohotově rozehrávajících vyprávěním nadhozené situace, se dobře uplatní Cyril Drozda (mj. Profesor), Pavel Zatloukal (Hanťou "vytáčený" Šéf), Michal Bumbálek (kostelník Šturm), Martina Krátká (Ilonka), Kateřina Dostalová a Petr Oslzlý v alternaci s Františkem Derflerem.

Sugestivní hrabalovská meditace (jistě by si zasloužila podrobnější analýzu) o poetické kráse i tragické hloubce naší existence náleží k tomu nejlepšímu, co nejen DUS, ale brněnská jeviště vůbec momentálně nabízejí.

Vít Závodský
In: KAM V BRNĚ – roč. 54, č.10 (říjen 2010), příl. KAM: roč. 16, č.10 (2010)