Napsali o nás

Dostojevskému U stolu rozumějí

Jedinečný půvab zdánlivě nesourodého spojení lapidární jednoduchosti s tajemnou uhrančivosti, jemuž v brněnském Divadle U stolu vydatně nahrává genius loci scény umístěné ve sklepě s neomítaným lomovým zdivem a barokní cihlovou klenbou domu pánů z Fanalu, stvrdila nejnovější inscenace Nastasja Filippovna; šéf divadla František Derfler jí publiku představil Wajdovu adaptaci Dostojevského Idiota. Atributem jednoduchosti je tu prostá, několika kusy nábytku vybavená scéna i sám příběh extrahující z románové předlohy osudový milostný trojúhelník tří výtečně tu zahraných postav: citlivého knížete Myškina (Michal Bumbálek), prchlivého kupce Rogožina (Viktor Skála) a společného objektu jejich lásky Nastasji Filipovny. Ta reprezentuje zmíněný prvek okouzlení především svým inscenačním ztvárněním, neboť oběma sokům i přátelům v jednom se zjevuje v několika tanečních výstupech, v nichž baletka Jana Přibylová obdařuje femme fatale éterickou křehkostí i sebevědomím krasavice zároveň.

Nastasja je neuralgickým bodem vztahu obou mužů, spouštěcím mechanismem disputací mezi principy myškinovské „lásky soucitné“ a rogožinovské „lásky vášnivé“, které by, nahlíženo z neutrálních pozic, mohly být odsouzeny jako tak či onak vychýlené z rovnováhy průměrné lidské přirozenosti. Laciná korektnost, maskující nezřídka bezzásadovost, je však Derflerovu divadlu cizí. Kontrast démonicky černého Rogožina a světlé šedi Myškinových šatů leccos naznačuje, avšak nesvádí k černobílé interpretaci, protože svár obou pojetí citu (jež se ostatně – třebas v nestejné míře – spolupodílela na tragickém vyústění) přerůstá v ontologické rozvažování smyslu lidského života, v němž mají oba protihráči co podstatného říci. A byť i zločin Nastasjiny vraždy bez diskuse ulpívá na Rogožinovi, zdá se, že odpuštění, jež lze číst z posledního tanečního výjevu oběti, patří oběma. Ostatně jediným neměnným (a tím i výmluvným, třebaže „mlčícím“) bodem inscenace je ikona Spasitele shlížející po celý večer z čelní niky v záři trojice svěc...

Dostojevskij je autor, s nímž nelze jinak, než prozkoumávat gruntovní otázky lidského bytí. Památný Sen směšného člověka (2001), Legenda o velkém inkvizitorovi (2009), Něžná (2011) a nyní i Nastasja Filippovna ukazují, že Derflerovo Divadlo U stolu této výzvě dlouhodobě rozumí.

MARCEL SLADKOWSKI
Divadlo U stolu Brno – Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Andrzej Wajda: Nastasja Filippovna. Překlad Tereza Silbernáglová. Scéna DOBS, kostýmy Eliška Ondráčková. Choreografie Hana Litterová. Úprava, výběr hudby a režie František Derfler. Premiéra 1. prosince 2012.