Napsali o nás

DERFLERŮV MÁJ

Byl jsem na tu inscenaci velmi zvědav, protože vím, jak vykládají Karla Hynka Máchu čeští avantgardní divadelníci a jak vlivné bylo a dodneška pro mnohé diváky a vykladače je pojetí E. F. Burianovo. Ti, kdo v něm ztělesňují duchovní spřízněnce "strašného lesů pána", jsou rebelanti bouřící se proti nespravedlivé společnosti. Všechny výtvarné náznaky žaláře napovídají nikoli omezení, jež člověku klade do cesty pozemskost a konečnost jeho existence, nýbrž omezení společenská. Nejinak ostatně interpretoval velkého českého básníka Josef Hora ve verších o srdci, které "znovu dát jde hlas/ plamenům, lásce, barikádám".

Mácha snivec a buřič - takový autoritativní výměr jako by na dlouhá léta, ne-li navždy určil, jak se má k Máchovu dílu přistupovat a jak je případně inscenovat. V Derflerově představení není po takovém výkladu ani stopy. Nejen strašný lesů pán, ale sám zpovídající se básník, který svou poémou podává autoportrét, je jedinec všemi opuštěný. Vědomí vztahů vížících jej ke zločinným soudruhům nehraje žádnou úlohu ani ve smyslu pozitivním, ani negativním. František Derfler navázal na výklad, který ve svém máchovském eseji podal Miroslav Červenka a který je podle mého názoru plně adekvátní současnému životnímu pocitu Máchova čtenáře.

V Máchovi vstoupil do české poezie existenciální básník. Jako občan sympatizoval nepochybně s poraženými polskými vzbouřenci a bojovníky za svobodu a nesdílel oficiální české podpůrné nálady ve prospěch tvrdého carského postupu proti polskému povstání v roce 1830. Rozhodně neobdivoval tyranii. Ale jeho podobizna mladého básníka odráží zcela jiné základní rysy než sociální a politické. Vilém se sice ocitl mezi loupežníky, ale nikoli na základě vlastního rozhodnutí. Byl mezi ně zašantročen. Rovněž otcovrahem se stal nevědomky. Mstil arci pohanu své milenky, ale netušil, že ve viníkovi trestá vlastního otce.

To je prastarý existenciální motiv známý už ze Sofoklovy tragédie. Protest proti takzvané spravedlnosti, která postihuje slepého pachatele zbaveného možnosti dohlédat, ba jen zahlédnout úplný důsledek svých činů, zasahuje nikoli sociálně podmíněnou justici, nýbrž veškerý lidský pokus hodnotit člověka a jeho pozemské konání. Existenciálně definovaný je i básníkův maximalismus ve věcech pozemské lásky: "Bez konce láska jest./ Zklamánať láska má." Nekonečnost lásky je tudíž podněcovatelem bezedného zoufalství v případě, že byl hrdinův cit zrazen nebo jinak zmarněn. Pro takového hrdinu není na světě útěchy.

František Derfler obhájil svůj výklad nejen myslitelsky konsekventně a statečně, ale především umělecky, scénicky přesvědčivě. Nepropadl ztotožnění zralého inscenátora s romantickým autoportrétistou. Derflerův vypravěč si zachovává odstup od bezvýchodného desperáta, ale je to odstup vstřícný nebo spíš účastný. V podtextu tohoto odstupu je porozumění: mnozí z nás byli v mládí takovými maximalisty, okusili jeho opojnou i vražednou chuť. Chtěli jsme buď vše, nebo nic. Hodnota jen polovičatá a kompromisní nepřicházela v úvahu. Tak neúprosným rozcestím však lidské cesty nutně nekončívají.

Toto derflerovské stanovisko je v inscenaci bezezbytku skryto. Derfler ve jménu své životní zkušenosti a svého přesvědčení nemistruje básníka, který zemřel mlád a jehož niterný konflikt zplodil největší báseň české poezie. Inscenátor vzdává poctu jeho opravdovosti a sugestivitě jeho vyznání. Nepřebírá je však trpně: předkládá obecenstvu temnotný obraz muže propadlého beznaději, ale sám jí nepodléhá. Nenapadá mě, co bych ještě mohl připojit ke chvále Máje, jak jej hraje a předkládá svému obecenstvu Divadlo U stolu. Mít hluboké pochopení pro toho, kdo ztratil naději, neznamená sám se jí vzdát.

MILAN UHDE

TEMNÁ PRVOMÁJOVÁ NOC

Máchův Máj v brněnském Divadle U stolu nezačíná ani předzpěvem Čechové jsou národ dobrý, ani notoricky čítankovým prvním zpěvem.

Verš o prvním máji, lásky čase se v inscenaci Divadla U stolu objeví, oproti předloze ale v jasnějším kontrastu k syrovosti temné noci vězněného Viléma. Režisér František Derfler si ani příliš nepohrává s romantickými principy (na Máji, jak ví každý student, je lze vidět velmi názorně). Začíná veršem z druhého zpěvu, ten se mu hodí, aby rychle uvedl do motivu, který chce zdůraznit. Přednáší, hraje a tančí se o krátkém čase, v němž je rozkryto vše o úzkosti z nebytí.

V kobce, několik hodin před popravou, sleduje Vilém pád hvězdy v neskončené říše, věčný pád ve věčný byt. Střed sklepní scény rozkrajuje syrové kyvadlo, na laně zavěšený kámen, které namísto vody skapávající z vlhkých stěn odměřuje noční čas. F. X. Šalda myslel, že není jiný básník, který se napřemýšlel o problému času tolik jako Mácha. A František Derfler je tradičně velmi dobře poučeným adaptátorem literárního díla: Více než samotný příběh lyricko-epické skladby podtrhl vnitřní drama v ní intenzivně přítomné, aniž by výrazně škrtal a text upravoval.

Vyjádřil je tiše, neúprosným pohybem tam a zpět letícího kamene; i mocným zvukem bicích Zdeňka Kluky doprovázejícím verše. Kobku zaplnil horečným tancem a maskami duchů pozdravujících Vilémovu duši, těsně před koncem ale neváhal ani zlomit výraz do ironie a dokončit příběh o mocném lesů pánovi jako kramářskou píseň. Několik drobností lze inscenaci vytknout: Jiří M. Valůšek jako Vilém zaskočil na poslední chvíli za Davida Steigerwalda a snad taky proto zní o něco plošeji než ostatní.

Jako by obsah svých veršů trošku nahrazoval řemeslným patosem, nenápadně se opírá o tragická klišé, v gestech i hlase. Druhou drobnou slabinou je pohyb. Výtečně jej zvládá Erika Stárková jako Jarmila. Odtančí a pohybem uhraje klidnější i vypjaté pasáže Máchovy básně.

V tanci duchů je ale vidět, že pro Jiřího Valůška ani pro Františka Derflera (a ani pro choreografku) není jednoduché najít výraz těla pro obraz Vilémova rozběsněného vnitřního světa.

Přesto je Derflerova inscenace velmi dobrou adaptací Máje, komorní, syrovou, jdoucí po smyslu textu a svolávající na pomoc různorodé divadelní prostředky.

KATEŘINA BARTOŠOVÁ
Lidové noviny – (26. 5. 2006)

MÁCHŮV MÁJ MŮŽE BÝT ZÁŽITKEM I V DIVADLE

Už jsme si zvykli, že májová ~ provedení Máchova Máje se obyčejně nesou na povrchně roztokané vlně. Divadlu U stolu slouží ke cti, že se ani v "překrásném měsíci máji", kdy si odbylo premiéru, nenechalo svést k této snazší cestě.

V soustředěném prostoru sklepní scény Centra experimentálního divadla v Brně jsme byli svědky scénické sondy zjevující především původnost Máchova básnického jazyka a podivuhodnou přesnost jeho obrazů.

Autor scény Milivoj Husák se již před dvaceti lety výtvarně podílel na neotřelém pojednání Labyrintu J. A. Komenského v Divadle Husa na provázku. Po barokním básníkovi Bedřichu Bridelovi nás tentokrát Husák uvádí do magického "labyrintu" Máchova: V pozadí vidíme kyvadlo - kus neobrobeného kamene zavěšeného na neuhlazeném provaze. Zvuk provázející pohyb kyvadla připomíná dech světa - kosmického zvířete v tíživém snu. Vpředu odsouzencovo lože na hromadě chrastí.

Hudební doprovod, soustava bicích nástrojů mistrovsky ovládaná Zdeňkem Klukou, jen umocňuje mezní polohy situací a nastolovaných otázek.

Jsme vtaženi do víru příběhu, který vůbec není lacinou romantickou dekorací. Je návěštím předznamenávajícím pohled přes okraje propasti, vábivý a zároveň děsící. Střízlivý přednes textu Máje v podání Františka Derflera v jednom místě náhle přechází do dryáčnické formy jarmarečního popěvku. Bylo by lépe, kdyby se přednášející v tu chvíli více odvázal, neboť pouhá "citace" vyznívá jen jako krotké ozvláštnění, manýra.

Představení dominují mimořádně přesvědčivé kreace dvou mladých herců. Erika Stárková už na sebe upozornila v Mahenově divadle jako Cecilka v Hamptonových Nebezpečných vztazích. V Máji zvládá pohybově náročné pasáže včetně závěrečného "blikavého" mizení ke zdi a kolem ní. Po probuzení z mrákotného snu na vězeňském loži vytváří Jiří M. Valůšek jakoby kontrapunkt k Derflerově střídmé recitaci. Hořekování, průchod silných emocí - nic z toho se však ani na vteřinu neděje na úkor smyslu a pravdy bytí, které nám odhaluje a zjevuje Máchův básnický génius.

JOSEF MLEJNEK