Napsali o nás

František Derfler sáhl po Marlowově Tragické historii o doktoru Faustovi se záměrem inscenovat známou látku jinak než v goethovském duchu. Proti Mistrovu velkému pochopení pro Faustovu touhu po absolutním poznání a po nalezení trvalé hodnoty, která svou krásou zastavuje plynutí času, klade text Christophera Marlowa důraz na nepřijatelnost ďáblovy pomoci, jež vede jednak k věčné záhubě lidské duše, jednak k okamžitému propadnutí beznaději a negaci. Spásu však neshledává v tradičně křesťanském pokání a křesťanské lítosti, neboť Faust tuto cestu nastoupil pozdě a marně. Hru pro české jeviště posledních let objevil Michal Dočekal svou nedávnou inscenací provedenou v podzemních prostorách na Vyšehradě. Znamenitě využil magicky působícího prostředí a málem iluzivně zobrazil příznaky obklopující Mefistofilovo zjevení a účinky jeho moci. Derflerova úprava pro Divadlo U stolu se vydala jiným směrem: režisér kontrapunktoval překlad Aloise Bejblíka texty lidových loutkářů na faustovské téma. Jejich prostřednictvím získala inscenace principálovský prolog provázený bubnem a hlavně postavy Faustova sluhy Wagnera (Jan Mazák) a jeho sluhy Kašpara (Tomáš Sagher). Na sklepní jeviště, které autor scény a kostýmů Milivoj Husák stvořil z několika obnažených praktikáblů a pódia nebo stolu umístěného na nich a které doplnil loutkami anděla a ďábla sugestivně podle potřeby nasvětlovanými a mizejícími v šeru, vtrhl plebejský živel lidové frašky. Oba herci účinnými prostředky drsné, hrubozrnné a prvoplánové komiky představili svět odvrácený od faustovských problémů, nikoli však lidově zdravější. Vyvolali srdečný ohlas v obecenstvu a sympatizanty nádherně zaskočili vyústěním svých rolí: jakmile jejich figury poznaly, že spřežení s Faustem znamená nikoli zisk, nýbrž ohrožení, utíkají.

Petr Štěpán pojal Fausta s přesvědčivým patosem. Ponurým výrazem doprovodil hrdinovu desperátskou výzvu Bohu, nadchl přednesem veršů a zvládl i Faustův náhlý, dramaticky nezdůvodněný pád do deprese, pozdní lítosti a pozdního strachu z konce. V tom smyslu zůstala Marlowova předloha zajata v rozměru pouhé morality, jejíž autor ví a předepisuje, jak má postava smýšlet a své smýšlení měnit. Štěpán obstál výborně i v náročné pohybové složce představení, v níž byl partnerem pekelného sboru, který s sebou přivedl a podle okolností uplatňoval Mefistofilis. Viktor Skála v jeho úloze ztělesnil jak ďáblovo sebevědomí založené na téměř neomezené moci nad lidmi, tak hořké vědomí osudu zavrženého anděla, jehož údělem je i strázeň a trápení pramenící z prázdnoty, kterou dal pocítit i Faustovi po krvavém podpisu smlouvy. Nádherná byla scéna, kdy Wágner a Kašpar zastírají hrůzu z ďáblova zjevení předváděním komických reminiscencí, Mefistofilis jim mlčky a sošně naslouchá a přihlíží a minimálními prostředky dosahuje toho, že se hrůza obou plebejců stupňuje a vrcholí po jeho suchém oznámení, že je promění ve psa a opici.

František Derfler sladil scénu loutek, frašky a patetické morality do harmonického celku a za pomoci pohybové spolupráce Hany Charvátové do něj začlenil i sbor, který pěkně splnil své nesnadné poslání: demonstroval, kdo je ďáblovi k svůdné dispozici a jak je ona svůdnost pustá a zoufalá. Například tanec opřený o rytmus kopulačních pohybů byl nikoli frází ilustrující nemravnost, nýbrž dramatickou komponentou inscenace.

Divadlo U stolu se jako novopečený člen Centra experimentálního divadla uvedlo zdárně. Zdá se, že zdravá efektnost Fausta přivede do hlediště kromě skalních příznivců i nové diváky.

Milan Uhde, Divadelní noviny, č. 7/2005

Divadlo U stolu představilo faustovský příběh jako divoce rozpoutaný, živočišný, fyzický a vizuálně silný obraz zápasu o duši. Zatímco ve většinovém povědomí o Faustovi převážil pravděpodobně Goethův učenec směňující duši za poznání, je legenda o čaroději, který se upsal ďáblu, mnohem starší a prostupuje staletími od konce středověku. František Derfler vybral pro inscenaci Divadla U stolu Tragickou historii o doktoru Faustovi od Shakespearova předchůdce, Christophera Marlowa, text, který se nedochoval celý a stal se inspirací pro hry lidových loutkářů. Také Derfler zpracovává lidovou inscenační tradici Faustova příběhu. V inscenaci hrají repliky historických loutek, respektive jsou až na výjimky nehybným výtvarným prvkem. Zásadnějším odkazem na lidové divadlo je rozšíření původního fragmentu Marlowova textu o úryvky z her lidových loutkářů. Komických vstupů se tak objevuje více, jejich hlavními aktéry jsou Wagner (Faustův sluha) a Kašpar, který obsáhne všechny komické figury Marlowovy hry. I jejich kostýmování se váže na lidové divadlo, vstupy jsou ale více stylizací než skutečně vygradovanými komickými čísly. Slovní humor starých textů, výrazná gesta a mimika komického dua (Tomáš Sagher a Jan Mazák) ovšem neprobouzí halasné salvy smíchu. V několika případech lehce vtip zajiskří, v ostatních zůstává jen připomínkou jedné z faustovských inscenačních tradic. Odlehčená intermezza rozčleňují děj smrtelně vážný. Nejsilnější na tomto ztvárnění Fausta je herectví představitelů zaprodaného učence a jeho svůdce (Petr Štěpán a Viktor Skála), jednoduché a sugestivní výtvarno (kostýmy a především světla) a výklad Mefistofela. Ten je v pojetí Viktora Skály nebezpečně přítulným zlem. Umí sice pouštět hrůzu či být suše věcný, ale nejsilnější sdělení přináší tam, kde se krčí a jako kočka se vlichocuje falešnou ponížeností. Domácké, mazlivé, úlisně konejšivé zlo. Faust je první inscenací, kterou Divadlo U stolu nastudovalo coby jeden ze subjektů Centra experimentálního divadla. Zároveň zde dochází k posunu v inscenační stylu - divadlo, které začínalo u scénických čtení, nyní zvolilo ztvárnění, v němž vizualita převážila nad účinkem textu. Za doprovodu podmanivé hudby se vrývají obrazy: Faust oblečený po podepsání úpisu v ohnivě červený plášť a vystupující do výšky s rukou podepřenou v panovnickém gestu o Mefistofelovu hlavou, reje žen nabízených Mefistofelem, stíny, masky, smyslný tanec. Pohyb směřuje vzhůru na jednoduché scéně tvořené pouze praktikáblem. Sklepní scéna příliš prostoru nedopřává, a dodává tak tanci na dramatičnosti. Ne všechny obrazy utkví se stejnou intenzitou, některé taneční vstupy by snesly krácení. Výsledný dojem je však intenzivní: smršť Faustových požitků, rozšířená o Valpuržinu noc z Goetha, se přežene v divokém rytmu, krácená je naopak o některé Marlowovy obšírnější pasáže (papežský dvůr a další). Zůstane jen němý pohled na peklo, za ním se zavírající. I obvyklý účinek Husákovy minimalistické scénografie se dostává ke slovu. V kontrastu s bouřemi světa, nad nimiž právě prolétl doktor Faust, působí neobyčejnou silou.

Hodnocení LN: ****
Kateřina Bartošová, Lidové noviny, 15. března 2005