Napsali o nás

Klytaimnéstra by se obešla bez sekery

Brněnské Divadlo U stolu oslavilo dvacáté výročí svého vzniku a desáté výročí obnovené činnosti. Výběrem repertoáru i režijním výkladem – až na několik hostujících výjimek – jde o divadlo jednoho muže, dramaturga, režiséra a občas také herce Františka Derflera. Divadlo U stolu je divadlo evropské: ne věhlasem nebo rétorikou, ale svým zaměřením. Připomíná zcela neideologicky křesťansko-židovské a řecké základy naší civilizace, na které dnes osudově (ne-li programově) zapomíná i sama Evropa. Derfler vybírá ke scénickému ztvárnění literární nebo divadelní texty reflektující tragický úděl člověka, texty zaměřené na hledání smyslu lidské existence a lidského utrpení, to vše v soustředěném "číhání na Boha". A protože základní aspirací tohoto divadla je dosáhnout maximálního vnitřního účinku při minimu vynaložených vnějších prostředků, jsou jednotlivá představení mimořádně náročná, obzvlášť pokud jde o individuální herecké výkony, které je třeba soustředit, ne-li přímo "zaklít" do oné pověstné špičky ledovce.

Nejinak tomu bylo u inscenace první části Aischylovy Oresteie (Agamemnón) v básnickém překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy. Dvě premiérová představení zahajovala a uzavírala letošní Sklepení – sumarizující přehlídku dosavadní práce tohoto subjektu Centra experimentálního divadla. Scénu tvoří malé pódium uprostřed, v pozadí vidíme dva obrazové panely a na vyvýšené plošině zcela vzadu buben, přesněji kotel: za ním jako Persona Zdeněk Kluka s tváří ukrytou za maskou. Temný objekt, jehož "mechanismus" odhalíme až po soustředěném pohledu, jako by ztělesňoval antické Fatum, jemuž se podřizují i bohové. (Kdo to jsou bohové? Naslouchat jim? Nejsou přece prosti lsti. Budeme vyviněni už tím, že jsme dali na jejich věštbu, vnuknutí?) Bubnování také velice působivě (až drtivě) doprovází předělové okamžiky inscenace. Různorodý chór je v úvodu sestoupen v působivém reliéfním seskupení, z jeho úst a pohybových kreací se dozvídáme o událostech předcházejících Agamemnónovu vítěznému návratu – především o obětování dcery Ifigenie, jež mu neodpustila jeho žena Klytaimnéstra. Při sledování jevištního díla jsem si několikrát bezděčně položil otázku, jak se může do velice omezeného prostoru sklepní scény vejít deset herců a nepřekážet si? Při Oresteie se jim podařilo divákům úspěšně "vsugerovat" dojem, že se pohybují v prostoru nepoměrně větším. Helena Čermáková vtiskla postavě Klytaimnéstry až sudičskou sveřepost (zraněné mateřské srdce prahnoucí po strašlivé mstě), byla však prosta teatrálnosti – i v zastírání pravých úmyslů při dialogu s manželem navrátivším se z boje. Pouze ve scéně nad mrtvolami krále a věštkyně Kasandry je až příliš "rozkacená" – a určitě by se obešla bez názorné pomůcky v podobě sekery i bez hrozivého šermování tímto vražedným nástrojem. Agamemnón Ladislava Koláře je přímočarý a věcný válečník, který ovšem nepostrádá důstojnost vladaře. Zčásti je oblečen jako současný voják, vladařské důstojenství naznačuje tmavomodrý "admirálský" kabát. Posel přinášející zprávu o dobytí Tróje (Jan Mazák) se objevuje v maskáčích, ale z jeho projevu cítíme především únavu a útrapy cesty – zdnešňující kostýmová citace však na nás neútočí, ale ustupuje přirozeně do pozadí. Na rozdíl od Oresteie polského režiséra Jana Klaty, kterou jsme nedávno viděli na mezinárodním festivalu v Plzni, nechtějí inscenátoři brněnské Oresteie nic prvoplánově aktualizovat, natož posouvat, naopak zdůrazňují nadčasovost díla – to se ovšem nevznáší v akademickém vakuu. Petra Hřebíčková jako Kasandra vyniká v dlouhém, zlou předtuchou prodchnutém monologu: v podobných okamžicích, ale i při sborových vstupech chóru je také poznat, jak moderní český překlad řeckého dramatického básníka při vší obrazné bohatosti přímo pruží hlubokou věrností rytmu. A ještě jedné věci se nechce věřit: Divadlo U stolu nemá vlastní soubor, ale herci (většinou z brněnských divadel) se k práci nad inscenacemi scházejí podle toho, mají-li výhledově alespoň trochu volnější program na mateřské scéně. Na sehranosti to není vůbec znát. V závěru chór znovu sestupuje do reliéfu, ale nenápadně v něm přibyla jedna postava: děvčátko v bílém šatu – Elektra.

Josef Mlejnek
CED Brno – Divadlo U stolu – Aischylos: Oresteia (Agamemnón). Překlad Petr Borkovec a Matyáš Havrda. Úprava a režie František Derfler, choreografie Hana Halberstadt, hudební spolupráce Zdeněk Kluka, výprava Kateřina Miholová a Jiří Švanda. Premiéra 10. listopadu 2009.
In: Divadelní noviny. - Roč. 18 č. 22 (30. 12. 2009), s. 3.