Napsali o nás

PŘIDALOVI JEHO REŽIJNÍ DEBUT VYŠEL NA VÝBORNOU

V brněnském Divadle U stolu si odbyl režijní debut známý brněnský spisovatel a komentátor veřejného života Antonín Přidal. Přeložil a dramaticky upravil povídku nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok I978 Isaaca Bashevise Singera Tajbele a její démon, kterou s vesměs mladými brněnskými herci rovněž nastudoval.

Po několika konjunkturálních vlnách jé třeba s židovskou tematikou zacházet obzvlášť obezřele. Vždyť v případě literárních textů, které nám přibližují zmizelý svět židovského štetlu středovýchodní Evropy, nejde o folklór nebo přesněji nejde jen o něj. Setkáváme se především s moudrostí božích lidí a lidiček, třebaže je často téměř neoddělitelně spojená se zakázanými pověrečnými praktikami a představami a v neposlední řadě jde i o moudrost Boha samotného.

Tento odkaz Singerovy prózy nám Přidalova adaptace předala neredukovaně a plasticky. Ale nejen ona - je tu opět citlivá a úsporná scéna Milivoje Husáka: v pozadí víceúčelová rampa, vstup do krámku krejčové Tajbele, stolek se štůsky látek, věšák, židle.

Vynikající je čerstvá držitelka Thálie Kateřina Holánová v hlavní roli. V její tváři můžeme přímo odezírat myšlenky, které se honí židovské vdově nevdově hlavou a které Tajbele většinou dokáže jen špatně skrývat. V nočních scénách je živelná až k frivolitě, ale nikdy nepřepadne za ni nebo pod ni. Také Roman Groszmann dokázal obsáhnout obě roviny postavy šnorera Alchonona: za světla nedospěle rozklácený a šaškující učitelský pomocník, potmě milenec-démon na zapřenou.

Mlčenlivým průvodcem představením je houslista Tomáš Vtípil jednotlivé scény jako by vystupovaly z jeho smyčcového kouzlení. Jediná výhrada: opakováním "postelových" scén ztrácí představení ve střední části trochu tempo. Ale závěrečnou řečí Tajbele nad zemřelým dostává komický a zároveň tragický příběh existenciální rozměr podobenství.

JOSEF MLEJNEK

ŠŤAVNATÁ TAJBELE A JEJÍ DÉMON

Ne zcela nečekaně, ale přece poněkud odlišně vykročilo brněnské Divadlo U stolu v nejnovější inscenaci. Poprvé vznikla pod hlavičkou divadla, orientovaného na texty s filozoficko-náboženským přesahem, inscenace, kterou nerežíroval šéf divadla František Derfler.

Poprvé šlo také o zpracování předlohy, která i přes hluboký obsah skrývá velký komický potenciál, navíc podtržený divadelní realizací. Povídku svého oblíbeného Isaaka Bashevise Singera zde uvedl ve svém překladu a dramatizaci Antonín Přidal.

Singerova povídka o opuštěné Tajbele, kterou chodí v noci navštěvovat "démon", nabídla v Přidalově dramatizaci lákavé herecké příležitosti, které se podařilo i výborně zužitkovat. Úspěch ale není zřejmý hned od začátku. Zkraje se zdá, že půjde o prostou hereckou ilustraci příběhu, které textu nebylo třeba, a že jediné, co může látce divadlo dát navíc, jsou podmanivé housle na scéně přítomného Tomáše Vtípila. Brzy se ale naštěstí postavy představí jako vtipně vystavěné charaktery a právě skrze herecké výkony dostane jevištní adaptace náležité opodstatnění.

Tajbele a Alchonon jsou dvojicí, která se v reálném životě osudově míjí a nemůže jinak. Tajbele je atraktivní mladá, ale osamělá žena, rázná, sebevědomá a duchapřítomná, Alchonon tak trochu vesnický šašek, pomocný učitel a chudý vtipálek. Když se ale v noci chytrý Alchonon lstivě vplíží k pověrčivé Tajbele jako démon, tehdy se mohou potkat a milovat.

Největší měrou se o živost a šťavnatost jevištní adaptace povídky, jež s lehkostí vypráví o vážných věcech, stará postava Tajbele, alespoň v obsazení, které měla možnost vidět recenzentka. Kateřina Holánová (alternuje Anežka Kubátová) vytváří postavu, která v sobě spojuje dospělost a poučenost životem i hravou rozpustilost. Po svém démonovi touží s vášnivostí tak mile rozvernou, že připomíná dítě, které se nemůže dočkat slíbené čokolády.

Současně jej ale navzdory absurditě vztahu stále víc a vážněji miluje. Dobrým partnerem je jí Roman Groszmann jako Alchonon (alternuje Jaroslav Matějka). Jeho proměna z ženami odmítaného vesnického taškáře do sebevědomého, s potěšením s Tajbele manipulujícího "ducha" je půvabná. Stejně jako souhra různorodé trojice ženských postav (trio doplňuje Erika Stárková jako Jentl a Barbora Jelenová v roli Rivky).

K mimořádnostem inscenace s ohledem na zvyklosti Divadla U stolu patří upozadění jindy velmi osobité a důležité výtvarné složky. Tady nehraje vůbec, režisér vše postavil na hercích. S ohledem na motiv iluze, kterého by se jistě Milivoj Husák uměl účinně dotknout, je to škoda.

Tématem však Singerova povídka se svou otázkou po pravé podobě člověka velmi souzní s dramaturgií Divadla U stolu. A že ji klade s humorem a prostřednictvím paradoxu, je příjemným oživením repertoáru divadla.

KATEŘINA BARTOŠOVÁ

DÉMON U STOLU

Antonín Přidal si zřejmě při překládání próz nositele Nobelovy ceny Isaaka Bashevise Singera oblíbil jeho povídku Taibele a její démon. Objevil v ní silný zárodek divadelního představení, posléze ji zdramatizoval a nyní uvedl ve vlastní režii na jevišti Divadla U stolu. Prozíravě se přitom rozhodl nepoužít americké dramatizace, na které se podílel sám Singer a která obměnila děj v melodramatický obraz ničivých důsledků, k nimž vede Taibelino podlehnutí hře na démona. I když brněnské provedení zachovává asentimentální odstup.od motivu štěstí dosaženého dočasně skrze iluzi a lež, nenarušilo ani dojemnou stránku textu hodnou empatie. Přidal se zkrátka spolehl na příběh zakotvený po gogolovsku ve folkloru a vyprávěný novoklasicky prostě, ale obdařený magií charakteristickou pro moderní autory.

Žena opuštěná manželem a při svém povahovém založení odsouzená k doživotní osamělosti najde útěchu díky zalíbení, které k ní chová soused Alchonon. Není mladý ani přitažlivý, spíš komický a jeho námluvy Taibele jednou provždy rázně odmítne. Ale Alchonon její odpor překoná v »převleku« za démona a mladá žena jeho milování zcela propadne. Vyprávění neulpělo na chvále tělesné lásky, i když jí vzdává patřičnou poctu. Alchonon statečně setrvá v démonově »masce«, ačkoli onemocněl a svědčila by mu pozornost, jaká se prokazuje člověku. Taibelina náklonnost je mu však nade všecko, a aby ji nezranil, umírá, aniž prozradil svou lidskou totožnost a aniž narušil milenčinu víru v nesmrtelnost, která je démonům vlastní. Pověra tedy vedle hořké tváře ukázala i tvář paradoxně sladkou, kromě pasti byla i dárkyní krátkého, avšak intenzivního štěstí.

Výtvarník Milivoj Husák vynalézavě využil jednoduchých rekvizit k tomu, aby byl každý výjev konkrétně situován. Několik praktikáblů, peřina reprezentující Taibelinu ložnici a krabice naznačující prostředí jejího krámu, židle, které kromě běžného užití slouží převráceny a seskládány u vchodu do domku jako sdělení, že se Taibele zamkla, to jsou příznačné prvky metody, jimiž výtvarník umožnil režisérovi dát hře tempo a úspěšně vzbudit dojem, že jde o »starorealistické« jevištní ztvárnění.

Ve skutečnosti se Přidalovi podařilo s omezenými prostředky vykouzlit úchvatný obraz, jehož vyznění je ve své mnohoznačnosti plně soudobé, a navíc neúmyslně polemické vůči neurotizujícímu pojetí lidského citu, které dnes i na českých jevištích kvantitativně převládá, pokud jde o látku čerpající z 20. století.

Vedle představitelů menších rolí, jež režisér šťastnou rukou vyhmátl mezi studenty JAMU, vynikají v inscenaci Kateřina Holánová jako Taibele a Roman Groszmann jako Alchonon. Kateřina Holánová přitom stála před nesnadným úkolem ztělesnit hrdinku věřící na démony a zároveň ji nezbavit rysů připouštějících divákovu spoluúčast na její víře. Holánové se to skvěle podařilo. Na krátkou vzdálenost od diváků sklepní scény si počíná stejně suverénně jako před velkým hledištěm Mahenovy činohry, vždy ovšem s respektem k rozdílům v prostředí. Její Taibele je krásně pochopitelná ve své potřebě démonů. Nejsilněji vyznívá její propadnutí démonově lásce, které ji jednak vzdaluje obyčejnému životu ve vsi, jednak ji s ním smiřuje. Za zvláštní zmínku stojí hereččina práce se slovem: neztratila jedinou slabiku a její výkon byl přitom zcela přirozený a věcně přesvědčivý. Roman Groszmann, který se v poslední době úspěšně věnoval spíš režii, jí byl rovnocenným partnerem. Šibalský původce lsti vyrostl ve velkou postavu; Groszmannovi se poštěstilo divákům se stejnou věcnou přesvědčivostí sdělit, že se u vědomí, jak znehodnoceně by celá milostná epizoda v Taibeliných očích skončila, kdyby se dozvěděla, kdo byl ve skutečnosti jejím démonem,rozhodl dohrát předstíranou roli do smrtelného konce a nedát Tai-bele příležitost dozvědět se nepříjemnou pravdu.

Erika Stárková, Barbora Jeleníková a Michal Isteník v úlohách Taibeliných krajanů hráli výborně, jakoby strženi svými zkušenějšími spoluhráči. Taneční výjev, o který se nepochybně zasloužila i choreografka Hana Charvátová, jmenuji jako příklad za všechny. Houslista Tomáš Vtípil přispěl svými skladbami jako mezihrami k ucelenému dojmu z večera, který patří k nejpřitažlivějším v brněnské zimní a jarní divadelní nabídce.

MILAN UHDE, Divadelní Noviny,
roč. 15, č. 9 (2. 5. 2006)