Napsali o nás

Adaptace Zeyerovy novely Dům U tonoucí hvězdy navazuje jednak na linii českých literátů zastoupených už Jaroslavem Durychem, jednak, ve způsobu, s jakým s předlohou nakládá, podtrhuje její příbuznost s texty z rodu Dostojevského. Zcela vynechává dobové národnostní motivy, soustředí se pouze na dvě postavy: Daniela Rojka a Lékaře. Zbývající postavy tvořící v novele duši tragického domu se neobjeví, jestliže zazní pouze hlas ztrápené markýzy a Rojko odvypráví její příběh, činí tak jenom proto, aby její bolestný motiv svázal se svojí rozcitlivělou postavou. Daniel Rojko vidící a slyšící vnitřním zřením, pochybovač a původce smrti dvou lidí, tragická postava předhozená "Matkám žalu", aby "mučily srdce jeho, až úplně rozkvetou schopnosti jeho ducha", je skutečně blízkým příbuzným Raskolnikova a Karamazovců.

Produkce Divadla U stolu často pracují s výrazným a osobitým výtvarným řešením, které se stává stejně významotvorným jako ostatní složky inscenace. Jindy, jako i zde, vše ustupuje do pozadí, před hereckými výkony. Scéna sestává jen z předmětů ilustrujících interiér pokoje a poloprůsvitného paravanu, jehož zadním nasvícením se posiluje melancholická atmosféra domu, a za kterým se zjeví silueta jedné z trojice Matek žalu. Neopomenutelnou složkou výtvarného projevu scénografa je ovšem práce se světlem, zde výrazně podkreslující soustředěný herecký projev.

Úprava textu vynechává popisné pasáže, podtrhuje dramatičnost příběhu, vyhrocuje dialogy, vyostřuje emocemi nabité setkání dvou odlišných mužů. Herecký projev obou protagonistů je ale přesto spíš ztišený, běsi a šílenství, do kterých je racionální Lékař proti své vůli vtažen, činí působivějšími uvážené odměřování velkých gest a rámusu, přesně načasované problesky silné exprese.

Ladislav Lakomý jako Lékař i Igor Bareš jako Rojko dokážou mohutné emoce zprostředkovat bez přepjaté vnějškové ilustrace. Projev Lakomého je tišší, jen v držení těla a intonaci odrážející postupné a neodbytné vtahování jeho postavy do vypjatého světa umírajícího pacienta. Igor Bareš ovládá nevyzpytatelnost své postavy, nečekané výbuchy zloby i tichou neproniknutelnost jeho světa, kde v jednom záblesku se odhaluje podstata věcí, Bůh a jeho odpuštění však bolestně chybí. Jeho "je-li Bůh, co je?" zazní neokázale, ale se vší vahou. Obě postavy směřují k jedinému vrcholu, Rojkovu očistnému odhalení viny…

Hodnocení LN *****
Kateřina Bartošová, Lidové noviny, čtvrtek 27. března 2003

Brněnské Divadlo U stolu sáhlo tentokrát po díle českého básníka 19. století Julia Zeyera Dům U tonoucí hvězdy. Při realizaci scénického převodu klasického díla se tentokrát sešli oba nejvýraznější mužští představitelé z dosavadních inscenací této sklepní scény. Ladislav Lakomý nejvíce zaujal v Durychově Boží duze a Igor Bareš v inscenaci Sofoklova Krále Oidipa. Barešovi byla tentokrát svěřena role záhadného, v Paříži žijícího Slováka Daniela Rojka, jehož jméno v češtině znamená totéž co blázen. Scénu již neodmyslitelně rámcuje místní cihlová klenba. Vpravo vidíme Rojkův pokojík - menší stolek s šachovými figurkami, neupravené lože a knihy poházené kolem nočního stolku - prostředí typické pro člověka až maniakálně posedlého trýznivými a zničujícími myšlenkami, pro nějž vnější svět přestává existovat. Průsvitný paraván v pozadí, vlevo pak střídmý pokoj Lékaře, muže vyrostlého na premisách pozitivní vědy v souladu s představami 19. století, jenž však díky četbě Wiliama Blakea a Emanuela Swedenborga zažil metafyzickou závrať a dokáže si také s Leibnizem položit otázku, proč vlastně vůbec něco je… Jeho klobouk a kufřík jsou stejně mile staromódní jako představa naší planety řítící se neznámo odkud neznámo kam nekonečnými prostorami newtonovského všehomíra. Nicméně Ladislav Lakomý nevytvořil figurku, ale mimořádně živou postavu a dokáže výše zmíněnou závrať sugestivně přenést i na diváky. V těch nejvypjatějších scénách, kdy se Rojko svěřuje se svými mimořádnými schopnosti nebo se vyznává z tajemství svého zločinu, slyšíme v Barešově hlase sténání z mučivého a bdělého snu. Jeho Rojko tak velice úzce navazuje především na postavu vypravěče, kterou ztvárnil v dramatizaci Snu směšného člověka před dvěma roky. Zeyer se ostatně touto Dostojevského prózou právě při psaní Domu U tonoucí hvězdy inspiroval. Slabinou představení je příliš věrné sledování základní časové osnovy díla - věci retrospektivní (Rojkova temná minulost) nijak nezpřítomňuje, slyšíme o nich jen zlomkovitě vyprá vět. Nedostatek však vyvažuje skutečnost, že se protagonisté doplňují jako čistá ztělesnění nazíravého apollonského a živelného dionýsovského principu: příběh tak vyrůstá v Derflerově pojetí v podobenství, které by divadelně příliš doslovný převod "historie" možná nepříjemně zatlačil do pozadí.

Hodnocení MF DNES ***
Josef Mlejnek, MF DNES, 26. března 2003