Napsali o nás

Přežili jsme, abychom svědčili

...Wiesel, který přežil hrůzy šoa a věnoval svůj život po katastrofě snaze pochopit skrze svou literární tvorbu nepochopitelnou hrůzu koncentračních táborů, pokusil se vtělit svou zkušenost i trýznivé pochyby do divadelní hry. ...

... Inscenace, postavená téměř výhradně na hereckých výkonech, na koncentrovaném prožitku dosvědčovaných hrůz, je velmi jednotná a sevřená. Usebranost Derflerem sestaveného ansámblu je vskutku povznášejícím zážitkem, který alespoň částečně vyrovnává existenciální propast otvíranou samotným textem.

Derfler vytvořit tentokrát to, čemu se obyčejně říká "strhující drama", jde však o zážitek vpravdě otřesný – v tom nejlepším slova smyslu. Aniž je cokoliv z brutalit ilustrováno, intimnost zpovědí svědků strašného masakru je odzbrojující, pohlcuje nás a rozvrací náš pohodlný klid (paralely k různým aktuálním projevům neonacismu nechť si každý již vede sám, málo jich bohužel není).

Publikum na konci tleská jen váhavě – právě proto, že je tak zasaženo. Trpícím svědkům obžaloby, obětem zvůle, opravdu aplaudovat nelze. V tomto ohledu prokázal Derfler velkou citlivost, když zrušil tradiční děkovačku – herci jen na chvíli přijdou a strnou na scéně jako němé memento. Ačkoliv odehráli bezpochyby výborné představení, veselo jim zrovna není. Ale musí to tak být, bez takovýchto svědectví a takovýchto inscenací je naše mravnost v ohrožení.

David Drozd, Lidové noviny – roč. 21, č. 141 (17. 6. 2008), s. 18, 1 fot.

O diabolskej ľahostajnosti

Špirály k nebu

Hra nositeľa Nobelovej ceny za mier, filozofa, esejistu a náboženského mysliteľa Ellieho Wiesela Šamhorodský proces (Súd nad Bohom) presne zapadá do radu existenciálnych inscenácií Divadla u stolu. Autor zažil v koncentračnom tábore v Buchenwalde nezvyčajný súd: "Traja rabíni - všetci vzdelaní a zbožní muži - sa jedného zimného večera rozhodli obviniť Boha za to, že dovolil, aby Jeho deti boli masakrované. Spomínam si, bol som tam a mal som pocit, že plačem... Tam však nik neplakal."...

Šamhorodský proces vychádza z tejto autorovej skúsenosti. Odohráva sa počas pogromov na Ukrajine a poslední, ktorí prežili zúrivé vraždenie, usporiadajú súd s Bohom, aby zodpovedal, čo a prečo sa stalo. Odpoveď nedostanú od Boha, lež od Diabla.

Ellie Wiesel: "Od detstva som akceptoval mlčanie ľudí, ale nikdy som neakceptoval mlčanie Boha. Pre Jóba nepredstavovala problém krutosť Boha, ale skutočnosť, že je ľahostajný."

Správna otázka

O nevysvetliteľnej ľahostajnosti je aj inscenácia režiséra Františka Derflera, zredukovaná na minimum extenzívnych a efektných výrazových prvkov, zato sústredená na sugestívne herecké výpovede, na zmysel textu, nie na honosné javiskové exhibície. Hĺbka divadelného zážitku, napätia, priam zhmotnenej bolesti z ľudskej krutosti a rasovej nenávisti je nevídaná. Najmä traja protagonisti Ladislav Kolář, Viktor Skála a Jan Mazák boli pre mňa zjavením.

"Potom, čo ste tak dlho a intenzívne študovali sväté texty, nedospeli ste k ničomu inému, iba k otázke prečo? Teda k úplnému opaku nacistov, ktorí mali v Osvienčime nápis: Žiadne prečo neexistuje?" - Na túto otázku Ellie Wiesel odpovedal: "Talmud je nepretržitý dialóg. Mám iba otázky. Keď som bol malý, matka sa ma nikdy nepýtala, či som v škole správne odpovedal. Vravela mi: Položil si správnu otázku? To bolo pre môj život rozhodujúce."

Ellie Wiesel takúto otázku svojou hrou položil a súbor Divadla u stolu ju vyslovil tak nástojčivo, že prehlušila aj dunenie prudkej búrky, hromov a bleskov, ktoré sa zniesli počas premiéry nad budovou divadla.

Martin Porubjak, SME – roč. 16, č. 118 (22. 5. 2008), s. 18, 1 fot.

Soud nad Bohem
Mrazivá inscenace Wieslova textu v Divadle U stolu

Začíná to jako chasidská anekdota: Setkali se tři rabíni... Nebýt toho místa: Setkali se tři rabíni v koncentračním táboře. A zatímco se nad nimi převaloval zápach páleného masa, snažili se zapojit všechnu svou učenost a zbožnost, aby pochopili, proč to Bůh dopouští. Mladík číslo A-7713, pozdější nositel Nobelovy ceny za mír a světoznámý spisovatel Elie Wiesel (1928), tam byl s nimi. O třicet let později ho situace inspirovala k napsání hry Šamhorodský proces. V české premiéře ji uvedlo brněnské Divadlo U stolu, známé a výjimečné nekompromisně existenciálním repertoárem.

Drama vlastně řeší otázku starou jak samo monoteistické náboženství: existuje-li Bůh, všemohoucí, dokonalý a spravedlivý, odkud se pak bere zlo? Zkušenost holocaustu tázavou výčitku opatřila šesti miliony vykřičníků. Nebo jak to zazní ve hře: "Noc křičí a její výkřiky se mění ve hvězdy."...

Režisér František Derfler zůstal jako vždy pokorný vůči autorovi. Na několika místech ho podpořil židovskými písněmi, magičtější prvek přinášejí v jeho režijním rukopise už tradiční masky. Představení ovšem stojí na vynikajících výkonech herců. Ladislav Kolář v roli žalobce i Viktor Skála jako obhájce odevzdávají těžké předloze maximum životnosti a jejich duely řinčí kovem. Bára Jelenová jako znásilněná a po pogramu zešílivší Berišova dcera Hana přináší do hry cosi jiného už svými bílými šaty. Ty září v šerosvitu minimalistické scény a odrážejí se od tmavých kostýmů všech mužů.

Elie Wiesel neříká, jak skončili oni tři rabíni, kteří se jednoho zimního večera sešli v koncentračním táboře. Wiesel přežil a v novele Noc napsal, že nikdy nezapomene na plameny, které navždy strávily jeho víru. Přesto se nestal ateistou. Židovská mystika tvrdí, že Bohu je třeba odmlouvat a přít se s ním, aby přišel. Má to být jedna z posledních možností, jak ho vyprovokovat z chronické nepřítomnosti. Celý Šamhorodský proces se odehrává v tomto ovzduší. Bůh visí na vlásku, žalobce má téměř neustále převahu nad obhájcem. Tomu nezbývá než čistě juristicky poukazovat na logické nedostatky v argumentaci. Ale vnitřně nemá, co by Berišově zlobě a beznaději postavil. Tvrdí, že emoce nejsou důkazem, a požaduje další svědky. Jenže těmi tu jsou právě všichni ti nepřítomní. Spor graduje, další pogrom se blíží. A poslední obraz místo alespoň symbolické naděje přinese mrazivou pointu, která vše učiní ještě více infernálním.

V Divadle U stolu se podařila inscenace, která si nezaslouží potlesk, ale ticho. - A potom také potlesk.

Jan Němec, Respekt – č. 23 (30. 5. 2008), s. 53, 1 fot.