Napsali o nás

Útěk před sebou samým a před minulostí, která se zjevuje ve vší své hrůznosti na obzoru a neodvratně se blíží zpět. Svět zemřel, jsme účastni jeho pohřbu a jediné místo, kde vyděšená duše najde klid je Hrad smrti (viz program). Divadlo u stolu uvedlo 21. října 2008 premiéru inscenace Hrad smrti, inspirovanou stejnojmenným surrealistickým textem katolického kněze, básníka a prozaika Jakuba Demla. Na jeviště tuto snovou básnickou prózu přenesl režisér Jakub Maceček ve spolupráci s hudebníkem Mário Buzzim.

Hrad smrti je jedním z nejhůře vyložitelných Demlových děl, v němž autor tematizuje základní ontologické otázky bytí, zániku a smrti, prostřednictvím příběhu mladého muže, tvořeného útržky jeho života.. Zpracování Divadla u stolu balancující na hranici snu a reality se pokouší přenést tyto nejniternější pocity člověka na scénu a zprostředkovat je divákovi.

Ústřední postavou inscenace je mladý básník, kněz (Petr Bláha), jenž nachází rukopis neznámého autora. Jeho studiem se mu počíná odkrývat cesta poznání, která jej navrací do vzpomínek na dospívání, rodinu, sestru a přináší existenciální a sexuální otázky v podobě nočních můr a tajemných přízraků. Inscenace je koncipována jako monolog hlavního hrdiny, jenž se tak stává vypravěčem, ale i komentátorem a částečně soudcem svého života se všemi jeho úzkostmi a pocity. Ostatní protagonisté představují zrcadlo básníkovy duše, jejíž odraz je zhmotněn na scéně ve snových, chvílemi groteskních, jindy hororových obrazech.

Inscenace se odehrává na téměř prázdném jevišti. Jedinou dekorací je zde staré piáno odhalující své útroby a molitanem obalená postel vzbuzující dojem pohádkového přeludu, která mění několikrát během představení svou funkci, stává se například dveřmi nebo zpovědnicí. Zadní prospekt tvoří stěna zakrytá taktéž molitanem a ozdobená květinami visícími na šňůrách. Celá scéna je laděna do žluté barvy připomínající atmosféru před jarní bouřkou. Tou také celé představení začíná. Motiv květin se v inscenaci refrénovitě vrací. Nejedná se ovšem o romantizující prvek rozkvetlé louky, ale spíše o navození hřbitovního, postupně tlejícího prostředí.

Záhrobní náladu dokresluje hudba, místy rozladěná, jež doprovází v podání Mária Buzzi jednotlivé výstupy. Ten ji v některých chvílích ozvláštňuje trianglem nebo jinými předměty vytvářejícími zajímavé zvuky.

Režisér Jakub Maceček v Hradu smrti využívá různých druhů divadelního zobrazení, monolog básníka prokládá pantomimickými scénkami, sborovou recitací nebo tancem. Inscenaci dále doplňuje projekcemi promítanými na zadní prospekt, přičemž filmové dotáčky mají nádech starých němých černobílých grotesek se vší jejich zašlostí a sentimentem.

Kromě hlavní postavy jsou ostatní protagonisté, tři ženy (Bára Jelenová, Ilona Šumná, Lucie Schneiderová) a dva muži (Mário Buzzi, Jiří M. Valůšek), z větší části odkázáni na pohybovou deklamaci, dokreslující monolog básníka.. V nejsilnějších scénách si herci vystačí s úspornými pózami a zkratkovitě náznakovými gesty, jako je tomu v případě postavy sestry, jejíž bolest a celkové utrpení je vloženo do pokřivené ruky, jíž si dívka křečovitě zacpává ústa. Všechny postavy mají výrazně stylizované kostýmy a líčení hororových přízraků, což podtrhuje ještě více jejich neživost, stejně jako rytmické strojové pohyby. Jednotliví protagonisté představují v inscenaci několik charakterů, přesto si každý udržuje určitá gesta, k nimž se repetativně vrací.

Básníkovo hledání končí sestupem do podsvětí. Básník utíká naprostou tmou, divák slyší pouze dupot, hrůzné výkřiky a hlomoz vycházející ze záhrobí. Do tmy v krátkých sekvencích prosvítá světlo zachycující herce v odlišných pozicích.. Tento působivý závěr básníkovy cesty záhrobím velice efektně pracuje s divákovou fantazií. Běh končí a zní poslední slova básníka, jež konečně dosáhl cíle: "Usmál se na mne vesmír."

Existenciálně laděná inscenace Hrad smrti představuje vizuálně poutavou studii hranic lidského bytí. Režisér Jakub Maceček vrací na jeviště hru plnou snových představ a filozofických otázek života a smrti, které nutí diváka ponořit se až na dno duše a společně s básníkem hledat její tajemství. Pohlédnout do zrcadla přírodě a snažit se nalézt nikoliv jen hnilobu a smrt, ale také nové poznání.

Judita Hoffmanová, Rozrazil, 27.11.2008

Rozsvícená magie Demlova díla
Josef Mlejnek
V Divadle U stolu

Brněnské Divadlo U stolu má od letošního podzimu v repertoáru dvě představení vycházející ze zásadních textů katolického kněze a básníka Jakuba Demla (1878-1961), které poskytují dva synoptické klíče k jeho životu a dílu. Po Zapomenutém světle (režie František Derfler) s vynikajícím Janem Mazákem, který ztvárnil ústřední postavu, zde v režii Jakuba Macečka došel divadelní podoby jeden z vrcholů Demlovy rané tvorby, enigmatický text Hrad smrti z roku 1912. Je napsán v odlišném, více stylizovaném jazyce než o víc než dvacet let mladší Zapomenuté světlo, báseň-kvílení nad neopětovanou Demlovou láskou k hraběnce Kateřině Sweerts-Sporckové spojené s jasnozřivou reflexí tragi(komi)ckého údělu lyrického básníka. Podprahové vrstvy básníkova nitra a sny, v nichž "život fyzický a duchovní zrostlinatěl", nám však Hrad smrti zjevuje s nemenší intenzitou. Tento text hovoří o vypravěčem nalezeném záhadném rukopise, jehož četbou postupně "vizionář noci" proniká nejen k hrůzným zjištěním, ale i k matečným prostopravdám hrůznosti života vůbec. Nicméně atmosféra této Demlovy prózy spouštějící se po temných rodových kořenech obtížených vinami není přízračná, věci zastiňující, ale magická, věci rozsvěcující: "Bylo po první jarní bouři, přišla kolem páté hodiny odpolední. Nevyjasnilo se, ale vzduch byl poochlazen, a světlo, které zmizelo na nebi i se svým žárem, vyzařovalo ze země, a měli jste pocit, že jste v koupeli. Byl jsem úplně sám."

Jestliže pro představení uváděná v posledních zhruba deseti letech ve sklepení brněnského Centra experimentálního divadla byla charakteristická prakticky bez výjimky minimalistická střídmost scény, Macečkova inscenace naopak přímo hýří všemi dostupnými scénickými prostředky, počítaje v to i filmové dotáčky. Svou pestrostí připomíná Pitínského Sestru úzkost. Kamennému pozadí, které v řadě inscenací "mluvilo" samo, byla tentokrát zavřena ústa velkým kusem bílého molitanu - je ozdobený květinami a připomíná secesní dekoraci. Vynalézavý hudební doprovod Mária Buzziho (který také hraje Otce) občas sice předbíhá někam do dvacátých let, ale filmové sekvence připomínají koneckonců éru němého filmu. Horečnatá i zoufalá slova prózy rozpjaté mezi Erótem a Thanatem zvládá hlavní představitel básník-průvodce "dějem" Petr Bláha přesvědčivě, čistě, dokáže výrazně odstupňovat emoce i gesta. V roli vypravěčova bratra vyniká Jiří M. Valůšek tím, jak se dokáže upozaďovat: být nápadný, ano, ale až v druhém plánu. Roli vypravěčovy sestry svěřila režie Barboře Jelenové a malé Aničce Navrátilové - postava má předlohu v Demlově mladší sestře Matylce, nemocné a týrané, která zemřela v roce 1910. Magickou atmosféru spoluvytvářejí sugestivní pohybové kreace, při kterých vyniká dvojice ženských postav (Lucie Schneiderová a Ilona Bára Šumná) - nejvíce ve chvílích, kdy mají patrně ztělesňovat právě touhu a smrt. Snová nevinnost a vábení se obejdou bez lascivity. Velmi sugestivní je "očistcový" závěr: několikaminutový rytmicky skandovaný dusot nohou v úplné tmě ("hněv Boží jest jako z černého, hlazeného ebenu"), občas protínaný výkřiky, úzkostnými i milostnými, a přerušovaný světelnými vstupy a sborovým přednesem: "Krve jsme neprolili. Školy nás ničemu nenaučily. Byli jsme připravováni na věci docela jiné, na věci, které nám ublížiti nemohly." Na samotný závěr demlovské feérie už jen ironický úsměšek, kratinké vyzývavé uchechtnutí, první z tanečnic - bylo nebylo, a už nic. Dá-li se představení něco vytknout, potom přemíra, "hýření" výrazových prostředků - ale pouze ve chvílích, kdy se chovají nesbíhavě.

Josef MLEJNEK, Divadelní noviny, 22/2008.