Napsali o nás

Vymetání divadelních pavučin

Do seznamu režisérských hostí Divadla U Stolu se na sklonku loňského roku zapsal Ondřej Elbel, toho času působící především v Šumperku. Žánrem zůstal věrný mikrodramatu, které především tvoří tvář této komorní scény. Pro text se ovšem sáhlo do vod pro Stůl čerstvých: k Ingmaru Bergmanovi. Jeho televizní film Po zkoušce nepatří mezi nejznámější kusy – byl ostatně zamýšlen pouze pro švédskou televizi. Bergman v něm přitom zpracovává a hodnotí svoji dlouholetou zkušenost s divadlem a jeho postřehy jsou dostatečně pronikavé, takže pokus o jejich přetlumočení by měl stát za to.

Scéna je tradičně naprosto minimalistická a vyhrazuje prostor především detailnímu hereckému projevu. Divadelní zkušebna obsahuje pár kusů nábytku s gaučem v čele, starou kulisu dveří a malý model scény s papírovými postavičkami – praktickou pomůcku režisérovu. V těchto kulisách odpočívá zkušený režisér Henrik (Martin Siničák), uondaný zkouškou nově chystané inscenace Hry snů švédského klasika Augusta Strindberga. Z relaxace ho ovšem vyruší mladá herečka Anna (Marie Vančurová), kterou obsadil do hlavní role a která by se zřejmě se svým režisérem ráda více sblížila. Přistupuje k němu se směsí cílevědomé svůdnosti, odborného zájmu i fascinace společnými vzpomínkami na Anninu matku, která hrála pod Henrikovým vedením tutéž roli o generaci dříve (a která se na scéně coby vzpomínka též objeví). Nečekejme ovšem, že spolu budou cílevědomí divadelníci jednat na rovinu, naopak! Jako karetní mistři se snaží jeden druhého neustále obehrát, vyzrát na sebe, přechytračit se – byť je to více z hravosti než ve zlém. Mladičká Anna na Henrika drze a vychytrale doráží.

Henrik kontruje šarmem a nadhledem. Stáváme se diváky grandslamu duchaplnosti.

Elbel ozvláštňuje skromnou situaci jemnými triky. Obzvláště ve chvílích, kdy divadlo tematizují postavy, tematizuje ho i on. Vtipné je využití zmíněného modýlku jeviště, skrze který Henrik jako vlídný demiurg ovládá scénu ve chvíli, kdy si s Annou ověřují čerstvý nápad, jak vyřešit tu či onu scénu. Pohybem papírové figurky režisér Annu jakoby ovládá a světelný kužel jeho kapesní baterky, který dopadá na model, okamžitě převádí osvětlovač ve velkém na scénu skutečnou. Figurky se také stávají jedním ze symbolických prostředníků vzájemného kočkování, když se herečka pokouší vyvázat z Henrikovy moci tím, že staví svou papírovou zástupkyni mimo jevišťátko.

Samotná šarvátka dvou divadelníků ale pochopitelně nezůstává na úrovni každodenního "poplkání". Těžištěm večera je totiž divadelní sebereflexe. Obzvláště Henrik (či Bergman promlouvající Henrikovými ústy) pronáší množství postřehů o herectví, režii a celé té komedii divadelního života. Dráždivá nálada nastíněná výše dodává představení velmi ironický šmrnc. Nekoná se tudíž pošmourná skandinávská deprese: pod Elbelovým vedením se naturelem postav nestává melancholie, ale humor, který je jednou z hlavních devíz inscenace. Za prvé proto, že se inscenace nesnižuje k Bergmanovskému epigonství a nachází si k látce osobitý přístup. Za druhé se díky němu postavy neutápí samy v sobě a ve své sebelítosti. To je totiž pro existenciální tematiku past tak svůdná, že se do ní umělci často vrhají i rádi. Oproti nim ovšem Elbel vytváří zdravý odstup přesně tam, kde je potřeba, a postavy pod jeho vedením neváhají ironicky "sestřelovat" samy sebe i nejrůznější divadelní pózy a mýty s velkou porcí vtipu.

Opět ale nejde o jednostranný výsměch divadlu. Rozhovor má dvě tváře, podobně jako jeho hlavní aktér Henrik. Martin Siničák v jeho roli dokazuje, že genius loci Divadla U Stolu dokáže posouvat výkony herců o řád či dva nad jejich standard, byť by už předtím byly sebelepší. Co do komické roviny ze Siničáka ironie doslova tryská. Detailně promyšlené repliky odstiňuje bohatou gestikulací a mimikou na škále od potutelných spodních odstínů až po erupce sarkasmu. Inteligencí svého herectví postihuje intelektuálně složitý text lehce a s hravostí, jako by nebylo nic přirozenějšího. Zároveň ale skvěle vykresluje Henrika stárnoucího. Bolavá kolena, sklony k unavené malátnosti a tělesná povadlost jako by napovídaly, že se do náročné hry s Annou pouští jaksi navzdory. Že energie v zásobě nemá přebytek a že ji musí odkudsi dočerpávat. Snad z lásky k umění? Nebo z pocitu zodpovědnosti za své poslání? Ledacos takového nám Siničákův Henrik během večera naznačí. Mnohotvárnost a dynamika této herecké postavy je velkým výkonem Martina Siničáka.

Ale zpět k tomu, co vlastně tvoří vážnou rovinu inscenace. Nejde jen o to, že při svém kočkování obě postavy dumají o smyslu umění a že na dveře Henrikova života klepe démon stáří. Otevírají totiž postupně i mnohem krutější téma, které se doslova zhmotňuje ve vzpomínce na Anninu matku Rakel. Je to téma naprostého osobnostního vyčerpání a rozkladu divadlem. Zatímco Anna nehnutě sedí zahloubána na pohovce, vede Henrik dialog s Rakel, svou bývalou přítelkyní, kolegyní a milenkou. Je to rozhovor mnohem méně veselý než předešlý, protože zachycuje pád dřívější hvězdy do pozice zlomené alkoholičky bez domova. Rakel v podání Evy Novotné sice také hraje hru, ovšem ne již laškovnou, ale naprosto zoufalou. Novotná se nebojí vykreslit postavu na samé hranici snesitelnosti: bývalá herečka mobilizuje své staré herecké schopnosti k nelítostnému emocionálnímu útoku na Henrika, od něhož by ráda získala novou roli. Dávno zplanělé umění a v alkoholu dávno utopená soudnost ale dokáží vyprodukovat jen hysterickou šmíru. Bez jakýchkoli skrupulí Henrika citově vydírá, ale zároveň si neodpustí z role vystoupit a zcela nesmyslně se pochlubit, jak jí to pořád dobře jde. Novotná nabízí velmi hořký obraz člověka, jehož svět se naprosto rozpadl a kterému nezbyla ani špetka důstojnosti a sebeúcty. Odvrácenou tvář divadla symbolizuje u Stolu s razancí, která na diváka působí až fyzicky.

Čím dál více se děj zdá směřovat k jakémusi cyklickému ukončení, při kterém by Anna dokonale okopírovala matčinu životní dráhu. Jenže Henrik se dokáže nakonec vzepřít a odmítá zažít s Annou stejnou tragédii jako s její matkou. Ukazuje, že se jako člověk dokáže poučit a svoji životní zkušenost přetavit v kus vnitřní síly a svobody. A že tedy také má co z pódia sdělovat – můžeme mu teď již uvěřit, že má smysl, když Hru snů režíruje snad již po desáté. Inscenace tepající do divadla ze všech stran má tedy nakonec odvahu se za něj přeci jen postavit. Elbelův tým nezachází s výsměchem bezbřeze jak pubertální rebel devastující vše, co mu přijde pod ruku. Tím, že rozbíjí iluze o světě divadla, nevyvazuje se z tvůrčí zodpovědnosti. Spíše čistí prostor pro to, aby z umění plynoucí závazek mohl přijmout nově, pokorněji. Taková reflexe může ovšem proběhnout jen na divadle, kterému skutečně o nějaký závazek jde. Divadlo U Stolu mezi taková patří a svoji tvůrčí poctivost, vystavěnou na filosofickém uchopování světa, s Elbelovou inscenací rozhodně neztrácí.

Divadlo U Stolu – Ingmar Bergman: Po zkoušce. Režie Ondřej Elbel, překlad Zbyněk Černík, výprava Kateřina Bláhová. Premiéra 5. prosince 2010. Psáno z reprízy 6. března 2011.
Josef Dubec