Napsali o nás

...základní pocit z inscenace Sofoklovy tragédie je koncentrovanost. Zestručnělý text s redukovaným počtem postav souzní s komorním prostorem, mezi jehož kamennými zdmi plyne zahuštěný proud emocí. Autoři inscenace se odkazují na Patočkovu Pravdu mýtu v Sofoklových dramatech o Labdakovcích, kde je Oidipús chápán jako zosobnění spolehnutí na vlastní náhled, a představují thébského krále (Igor Bareš) jako vztekem a rozhodností vedeného muže. Kromě razantního Oidipa má inscenace Iokasté (Ivana Valešová), stejně silnou jako její syn a manžel, v gestech odrážející i komorní a syrový charakter prostoru. A také Teiresia Ladislava Lakomého. Věštce zastrašovaného a napadaného Oidipem, fyzicky bezmocného, rozkolísaného, nejistého. Víc ale než svou křivdou trpícího budoucí královou tragédií. Ztišenou, neokázalou a přesto uhrančivou figuru, která o obsahu dramatu, nepodmanitelnosti skutečnosti, vypovídá stejně silně jako titulní postava.

Kateřina Bartošová, psáno pro sborník Sklepení II, září 2003

Aristofanův výrok o smyslu tragédie nejnověji naplňuje inscenace Sofoklova Krále Oidipa. Tvůrci inscenace - František Derfler a Milivoj Husák - se inspirovali někdejším oidipovským projektem Krejčova Divadla za branou. Navýsost dramatické zhuštění, vypovídající o marasmu tehdejší doby (1970 - 71), překvapivě ?pulsuje slovy Grušova a Krausova převodu i dnes. Do nízkého sklepního prostoru vstupuje pod kamennou klenbu podivná skupina otrhaných bosých lidí - starý muž (František Derfler), mladík, dívka, holčička. Trosky rodiny, obce - antický chór. Jednoduchou dřevěnou branou k nim přichází robustní, sebevědomý člověk, žádný mladíček: vladař ?morem stižených Théb Oidipús, (Igor Bareš). Za ním dosud ještě ?krásná plavá Iokasté v červeném (I vana Valešová), sošná, usmívající se. Tím třetím je pánovitý ?vztyčený prošedivělý Kreón (Ondřej Mikulášek). Vladaři mají kolem krku zvláštní až okázalou ozdobu - obojek. Povinnost? Spoutanost, či pýcha? Starý slepý Teiresias (Ladislav Lakomý) odmítá mluvit. Prudce sražen Oidipem k zemi, věcně řekne "ty jsi ten vrah" a je znovu napaden. Ale rozhněvaný Oidipús musí projít - konfrontován pohledem své obce - cestou plnou děsivých i klamných zastavení. Posledním je svědectví vědoucího Pastýře (Jindřich Světnica) o třídenním chlapci se spoutanými kotníky, jehož mu dala královna k utracení. To už se na něj nepříčetný Oidipús vrhá, oba těžce oddechují na zemi: "Proč jsi ho tedy dal tomu starci?". Ze soucitu. Bylo mi ho líto." Tato hluboce lidská odpověď ?je pečetí rozsudku. Ještě ?krátce předtím, v nejistotě ?o svém původu, rozpoutá Oidipús divoký tanec, křičí a zmítá se mezi nadějí a zoufalstvím - kéž je pouhým otrokem! O to otřesnější je jeho prozření: svrhne z podstavce královské křeslo - strohou dřevěnou židli s vysokým opěradlem - a oslepí se střepem zrcadla. Iokasté se oběsila. Suchý řádný Kreón velí odvést zlomeného otcovraha do domu - teď vládne on. A chór? Zarmoucen, zděšen, ale s vírou v obnovu řádu, říká ústy starého muže: " Proč?jenom, proč? jsem tě ?vůbec kdy spatřil?" Brněnská inscenace se ve svých výrazových prostředcích vrací k prazákladu. K živlům a elementárním materiálům: dřevo, kámen, voda, oheň. Režisér v tomto prostředí vytváří sugestivní podobu mocného i zmučeného Oidipa, hrozný zánik zářivé Iokasty, ponornou moc Kreontovu, tichou sílu pravdy Teiresiovy, i nepostradatelnost malých lidí jako svědků.

Hodnocení LN ****
Marie Boková, Lidové noviny, 21. ledna 2003