Napsali o nás

...za nedlouhou dobu stačila dramaturgie divadla obsáhnout stejně texty Starého a Nového zákona jako filozofické práce Josefa Šafaříka, prózu Čepovu, Dostojevského i vrcholný projev české barokní poezie, básnickou meditaci Bedřicha Bridela Co Bůh? Člověk?

V této souvislosti se zákonitě objevila Boží duha Jaroslav Durycha. Zapovězený autor ji dokončil na den Všech svatých 1955, Československý spisovatel ji vydal roku 1969 a brněnská sklepní scéna ji v přízračném šerosvitu představila 23. listopadu 2001. Durychův příběh lásky a smrti, viny, pokání a odpuštění lze přiřadit k tradici české lyrizující prózy, k Dykovi, Vančurovi aj. František Derfler v něm objevil drama a spolu s citlivými hereckým interprety Ladislavem Lakomým a Elou Lehotskou připravil vnímavým divákům nezapomenutelný zážitek.

Název Divadlo U stolu poukazuje k původu, nikoli k současné podobě. Už nejde o čtení nebo recitaci, už se nehraje "u stolu", usiluje se o chudé, do krajnosti oproštěné, zároveň však významově i výrazově plné divadlo.

Divadlo, to nejsou jenom díla, to je - a především - činnost. Oceňujeme-li dnes jednu inscenaci, oceňujeme společné dramaturgické, režijní, herecké směřování i činnost podpůrných složek, hudební a výtvarné. (Tady nelze pominout účast Milivoje Husáka, který od počátku dává divadlu jeho vizuální tvářnost.) V tomto směřování figuruje Boží duha jako pars pro toto, jako jisté dovršení a dočasné vyvrcholení. A oceňujeme ji proto nejen jako umělecký výkon, ale též jako reprezentativní projev zvolené orientace. V době, kdy se oceňuje hlavně to, co lze spočítat, změřit a ohmatat, kdy prosperují lesklé efekty a vulgární exhibice, je na místě upozornit na počínání skupiny osamělých donkichotů, podnikajících hlubinné výpravy do tajemných končin lidské duše. Ostatně to byl právě brněnský Jiří Mahen, kdo na otázku, co potřebujeme, odpověděl: 10.000 donkichotů.

Zdeněk Hořínek (Laudatio při předávání Výroční ceny Nadace ČLF za rok 2001 - kráceno)

...herci v klenutém sklepení z červených cihel, výrazně barevné svícení, několik symbolických výtvarných znaků podobných obrazům či plastikám. Scénografie vlastně minimalistická, ale ne v úzkém slohovém či nedej bože módním slova smyslu: minimalistická z nutkavé potřeby přesnosti, střídmosti, pokory a krásy. To, že vplynula do dobového výrazu, je druhotné, snad je to jenom další argument pro umělecký cit tvůrců.

Bylo to jako úder bleskem: po coolness dramatice a rafinovaných interpretacích klasických textů z ruku režisérů věhlasných jmen najednou jiný svět. Durychův příběh o starém muži, který se vydá do zpustlého německého pohraničí hledat - co? Rozhřešení za páchání surovostí - tak nedávné, že nepohřbení mrtví v kostelech ještě neměli čas zetlít - nebo smysl vlastního života v tom tichu bez lidí? A právě tam? Všude velebně vládlo mrtvé ticho, všude seděla smrt, každý dům se podobal hrobce, všecko zíralo do věčnosti. Krvavá provinění všemi na všech, vraždy, násilnění a v závěru nejen smíření, ale vytržení, úžas. Zázrak, který na sklonku Mužova života zhmotnil přelud dívky jeho dětství - boží duhy, do ztýrané mladé ženy, jejíž čistota a velikost nepramení už v nedotknutelnosti, ale tryská z doteku pekla. Panu Derflerovi se podařilo převést ducha novely do dramatické formy bez ambicí posouvat či dokonce měnit původní významy. Výpověď předkládá s respektem k autorovi.

Dva herci v té klenuté místnosti, nejnutnější objekty (postel, stůl, ohniště, truhla), magické světlo, lovící ze tmy detaily: obrys dívky, hlavu muže, výklenek ve zdi, víko rakve. Tak možná mohly vypadat rané produkce E. F. Buriana v Déčku, dochované v extatických detailech fotografií Miroslava Háka. Ale hlasy Dívky i Starého muže jsou už laděny jinak než ty z třicátých let: gesta a pohyby dívky obsahují hlubokou básnivost a přece nejsou viditelně stylizované. Intimní samomluva Starého muže, útržky myšlenek, pocity, oblast reflexí nahlas takřka nevyslovitelných, sděluje pan Lakomý bez jediného falešného tónu, stopy rétoriky či nepatřičného patosu. Jako by otevíral vlastní duši: osobní a uměleckou zkušeností vede své hosty U stolu po cestě, která i z nejčernější tmy může směřovat ke světlu. Protože toto divadlo vylovilo z bůhví jakých už hlubin zapomenutou maličkost: katarzi. Odjížděla jsem málem posílena.

Věra Ptáčková
Svět a divadlo, únor 2002

Jednu z nejpozoruhodnějších poválečných próz - novelu Boží duha od Jaroslava Durycha - přivedl na jeviště herec František Derfler. Tentokrát v roli scenáristy a režiséra Derfler nastudoval dílo, které vzniklo v roce 1955 a jako první otevřelo otázku odsunu sudetských Němců, v působivém prostoru sklepní scény Divadla Husa na provázku. Hrubé kamenné zdi rámují strhující příběh o traumatickém sbližování starého Čecha a mladé Němky ve zpustošeném, vybydleném pohraničí. Derfler na komorní ploše a prostoru vytvořil monumentální silnou inscenaci. Protnula se v ní řada šťastných momentů: výjimečná předloha, fortelný scénář, působivá režie a pozoruhodné herecké výkony. Ale po pořádku... Durychovo dílo strhne výsostným příběhem, jehož autor se nepouští do nacionalistických soudů. Nepojmenovává ani národnosti, vystačil si s výrazy "vaši" a "naši". Derfler citlivě zdramatizoval story dvou životních outsiderů. Podržel také sytý básnivý jazyk. Jeho sedmdesátiminutová inscenace je divadlem velkých emocí. Vytváří je jednak režie někdy až fyzicky bolestivým přezvučením hudby a šumů v kontrastu s jemným svícením a neokázalou scénou Milivoje Husáka, který si vystačil s postelí, stolem a hromadou všude rozlezlého suchého listí. Korunou večera zůstanou herecké výkony Ladislava Lakomého a Ely Lehotské. Oba mimořádně koncentrovaní, s obdivuhodnou lehkostí a bez vtíravého patosu předvádějí bolestnou pouť za sebepřijetím a odpuštěním.

Luboš Mareček (MF Dnes, 7. prosince 2001)