Napsali o nás

František Derfler pro Divadlo U stolu objevil ranou Čechovovu jednoaktovku Labutí píseň, přikomponoval k ní úvod, k němuž použil závěrečné loučení z komedie Višňový sad, monology použité Mistrem obohatil o pasáž z Goethova Fausta a o známou promluvu z Hamleta a výsledkem byla originální kompozice, kterou uvedl pod titulem Láhev je prázdná, zůstalo jen trošinku na dně (Labutí píseň). Popremiérová pijatyka skončila a v zamčeném a dávno liduprázdném divadle se probouzí starý herec Vasil Světlovidov. Jeho opilecké vyznání v sobě skrývá neslavný životní účet zestárlého provinčního herce, který vsadil svůj osud na divadlo, je lidsky opuštěn a sám. Pomíjivá divadelní sláva je pryč, byla-li vůbec jaká, protože možná je jen plodem milosrdných iluzí. Společníkem se Světlovidovovi posléze stane starý nápověda Nikita Ivanič, který jednak neskrblí obdivem k Světlovidovovu umění, jednak mu s dohasínající pamětí přihrává při velkých monolozích a výstupech, jež se divadelnímu veteránovi vybavují a jež postupně přednáší. Ladislav Lakomý hraje Světlovidova s imponujícím vhledem do starcových hlubin i mělčin. Jevištní obraz v podání Lakomého dovoluje obojí výklad: Světlovidov je zároveň obyčejný tuctový sluha jeviště - to zejména ve chvílích pochybovačného sebezpytování; tak nevšední umělec - to obzvláště v reminiscencích na velké role světového divadelního repertoáru. Podle mého názoru jde o další veliký výkon, jímž jeden z protagonistů brněnské divadelní scény dokládá, že je stále na vzestupu a že mu Divadlo U stolu neobyčejně svědčí: po slavných rolích brechtovského období v šedesátých letech, nutících herce k odstupu od postavy a ke zdůraznění divadelnosti příběhu, dostává Lakomý roli za rolí úkol vydat přímé lidské svědectví o postavě tím, že se s ní po tradičním způsobu ztotožní, aniž tím znemožňuje divákovi zaujmout k ději a k hrdinovi kritický vztah. V roli nápovědy Nikity Ivaniče se velmi dobře uplatnil Jindřich Světnica. Na jevišti, jež Milivoj Husák navrhl jako realistické prostředí divadelního zákulisí s praktikáblem sugerujícím jeviště, sekunduje Lakomému jako plnohodnotný protějšek. Na rozdíl od Světlovidova má totiž nápověda celoživotní družku, lásku, jejíž historii František Derfler jako úpravce převzal z Čechovovy povídky Step, aby herci umožnil být do jisté míry Světlovidovovým protikladem. Světnica toho úspěšně využil.

Divadlo U stolu jako dramaturgicky a režijně osobitá scéna i jako skvělá příležitost uplatnit herce jinak, než jak to činí jejich mateřský soubor, tvoří dnes charakteristický rys brněnského divadla. Jsem si samozřejmě vědom toho, jak vrtkavý je divadelní úspěch a jak snadno dochází na jevišti k omylům, ale přesto si bez obav z divadelní pověry troufám říci, že se z Divadla U stolu stala značka, která je spolehlivá.

Milan Uhde, Divadelní noviny č. 22/2005

Čechovovu aktovku o zestárlém herci uvádí pod komplikovaným názvem Láhev je prázdná, zůstalo jen trošínku na dně (Labutí píseň) brněnské Divadlo U stolu.

V úpravě a režii Františka Derflera hraje soubor Divadla U stolu hru nejen o stárnutí na jevišti, ale také o hledání pevného bodu, o nějž je možné se při pohledu "do černé díry" hlediště či konce života opřít. Hlavní postavou Labutí písně je starý herec, který jednoho večera usne opilý v divadle a nečekané probuzení na jevišti uprostřed noci jej přivede k účtování s hereckým životem.

Úzkost číhá nejen na divadelní veterány. Krátký text přináší dva čechovovské motivy: téma uměleckého talentu (zestárlá komediální hvězda Světlovidov se jím zaklíná jako silou schopnou překonat snad i smrt) a nedocenění zásluh. Tragikomická miniatura skrývá sentimentální i kritický tón, s nímž líčí dobové poměry, bídu i pokrytecký vztah publika k hercům. František Derfler jde ale ve své inscenaci hlouběji, k existenciální úzkosti, jež nečíhá jen na divadelní veterány. Dosahuje toho jednak rozšířením textu: Světlovidovovu sérii monologů ze slavných dramat, kterými herec uprostřed noci rozhání pochybnosti o svém životě, doplňuje například o úryvek z Marlowova Fausta nebo hamletovské váhání mezi životem a smrtí.

Rovněž zařazení písní Jiřího Bulise a také výkon Ladislava Lakomého jako Světlovidova posouvají téma hry k obecnějším motivům. Čechovova raná aktovka tak překvapivě zapadá do repertoáru Divadla U stolu, jehož dramaturgie se orientuje na texty dotýkající se základních existenciálních otázek. Herecký výkon Ladislava Lakomého je obzvlášť v komorním prostoru sklepní scény Divadla Husa na provázku silným zážitkem. Jeho neokázalé, ale přesné herectví dává postavě sugestivní křehkost i syrovou pravdivost. A jeho Světlovidov, hledící s úzkostí do temného hlediště provinčního divadla, je univerzálnějším obrazem člověka hledajícího smysl než pouze postavou lidsky nedoceněného, opuštěného herce. Dobrým partnerem reagujícím přesně na podoby Světlovidovovy tísně je v roli starého nápovědy Jindřich Světnica.

Hodnocení LN ***
Kateřina Bartošová, Lidové noviny, 28. 12. 2005