Napsali o nás

…. mimořádným zážitkem je inscenace povídky F. M. Dostojevského Sen směšného člověka, v níž účinkuje Igor Bareš. Nejde tu jen o nesmírně obtížný a fascinující herecký výkon, kde veškerá tíha náročného textu spočívá na vyjádření jediného protagonisty. Vedle něho k nám opět doléhají i ostatní složky tvaru scénického díla, kde tou nejvýmluvnější je práce scénografa Milivoje Husáka. Husák je ostatně autorem scénických řešení u všech inscenací Divadla U stolu. Jeho podíl na výsledném tvaru je však tak určující, že se stává rovnocenným s prací režiséra. Je pro něho příznačné, že se opakovaně vyznačuje zvláštním citem pro užití světla, které je v jeho scénografické práci vždy aktivním prvkem. Světlo je u Husáka silou, která modeluje prostor jako jedna z jeho základních vlastností, avšak ve Snu Směšného člověka přímo dominuje. Jeviště sklepní scény se tu díky světlu dokáže otevřít do netušených dimenzí, v nichž spolu s hrdinou zakusíme pád do propasti smrtelné úzkosti a vzápětí osvobozující let kosmickým nekonečnem.

Margita Havlíčková, psáno pro Divadelní noviny

...Na 11. Přehlídce divadla jednoho herce 6.-9. září 2001 v Chebu téma metafyzické samoty v transcendentální rovině reprezentovala inscenace Divadla U stolu. Igor Bareš v režii Františka Derflera hraje Dostojevského Sen směšného člověka, pozdní prózu z Deníku spisovatele za rok 1877, v níž beznadějně směšný nicotný (a osamělý) člověk pozná ve snu nejvyšší Pravdu ve chvíli, kdy se rozhodne pro sebevraždu. Ve fantastické povídce člověk vzletí, v hlavě bolest vězící kulky, k novému světu, kde žijí bytosti šťastné, protože bez hříchu. Směšný splyne s jejich společností, ale pak je pouhou svou přítomností začne kazit, lidská hříšnost jako by byla infekční. Když spící v zoufalství opouští planetu, na niž přinesl lež, svár a chtíče, přichází probuzení a rozhodnutí k novému životu. Igor Bareš vnesl na přehlídku, co stálo kdysi u jejího založení: herecky a přednašečsky brilantní interpretace velkého literárního textu, střídmé, a přece vášnivé herectví, založené na vnitřním soustředění, jež proniká navenek jen dvěma paprsky, jimiž září hercovi světlé modré oči. Tomuto efektu vnitřní záře napomáhá i svícení a vůbec scénografie, jejímž hlavním výtvarným prvkem, je obraz Milivoje Husáka, tvořící horizont. Obrazem, na němž jsou jednotlivé body uspořádány v "kosmické" konfiguraci, pronikají paprsky světla podobně jako hercovýma očima. Světlo se stává základní jevištní metaforou Dostojevského zjevené Pravdy a sjednocuje inscenaci do úchvatného celku...

Alena Zemančíková
Obraz metafyzické samoty, k XI. Ročníku Přehlídky divadla jednoho herce v Chebu
Literární noviny, č. 43/2001