Napsali o nás

Vražda jako věda i krásné umění

Nejnovější inscenaci Divadla U stolu – jevištní adaptaci povídky Leonida Andrejeva Fixní idea pod názvem Třetí trest – lze vnímat jako dovětek k emočním vzepětím a krachům podle Dostojevského, které se již několik let v režii Vladimíra Morávka odehrávají ve stejném objektu, ovšem na hlavní scéně CEDu. Zatímco Morávek klade vedle sebe momenty, kdy se románové postavy nacházejí ve výrazném pohybu, a na křehčí předivo vztahů, motivací a souvislostí už mu jednoduše nezbývá místo, František Derfler jako dramaturg, autor scénáře, režisér, scénograf, ale i jeden z účinkujících Třetího trestu naopak nabízí možnost spočinutí a ponoření se do složité mysli jediného zločince, mysli o to komplikovanější, že je prezentována takřka výhradně subjektivně. Sonda do nitra Andrejevova vraha bez motivu, Kerženceva, odhaluje intelekt, který je tak pronikavý, že dokáže přechytračit jakoukoli snahu zmapovat ho zvnějšku, který zná odpovědi dřív, než zazní otázka, a jehož nositel v okamžiku, kdy jsou ve hře paralely s ideově spřízněným, o půl století starším autorem zvláště patrné, suše konstatuje, že přece Dostojevského četl. I Divadlo U stolu se však s Dostojevským již měřilo – Třetí trest pokračuje v naplňování společensky a duchovně zodpovědné dramaturgie, která již tradičně volí myšlenkově náročné texty různých žánrů a příliš při tom nehledí na to, co je zrovna na českých scénách módní. První výhrou inscenace je mimořádně zdařilá dramatizace, která se soustředí na klíčové pasáže Keržencevovy zpovědi. Podává vražedný koncentrát jeho extrémní filosofie, ale hlavně mění epistolární formu nezvyklé obhajoby obžalovaného v cosi daleko účinnějšího a kontaktnějšího – v jakousi prezentaci výsledku vědeckého experimentu, jehož je Keržencev strůjcem i objektem. Druhou je obsazení hlavní role uhrančivým a technicky brilantním Viktorem Skálou. Úvodní dvě třetiny představení jsou plně v jeho režii – když vypráví, jak k činu dospěl, jakou přípravu a jaké metody zvolil a jak ho poté provedl. Publikum fascinuje, hypnotizuje a svádí dokonalým rozumovým ovládnutím sebe, svého těla, hlasu i své oběti a bez varování je mate názornými ukázkami předstíraného šílenství. Inscenace Keržencevovo ambivalentní doznání přísně strukturuje, takže je přehlednější a působí vědecky. V tom mu pomáhá i pročištěná scéna – bílá podlaha psychiatrického zařízení, jediná postel, stoleček, džbán, v každém rohu židle. Aseptický dojem je nezvykle posílen i neodbytným pachem chlorové dezinfekce. V roli profesora Džembického, druhé nejvýraznější postavy Třetího trestu, je František Derfler spíše neviditelným, ideálním posluchačem: dialogické výměny vznikají pouze tehdy, pokud jsou obsaženy v původním textu, a v důsledku pouze potvrzují prezentovanou tezi. Protiváhou Keržencevovy one-man show jsou spíše scény odlišené světelně a hudebně. Nečekaný nástup první z nich – výrazového tance v podání trojice postav, které do té doby víceméně statovaly coby psychiatrický personál, má sílu elektrošoku. V efektním provedení a choreografii nakonec tanečně a mimicky předvedená vražda paradoxně vyznívá jako docela konvenční milostný trojúhelník. Jiným typem scén jsou Keržencevovy výstupy s prostinkou sestřičkou Mášou, která se za něj, a to i v samotném finále, modlí. Tady Derfler nejvíce interpretuje, snad až příliš didakticky, když pomocí hudebního podkresu s chrámovými zpěvy upozorňuje, že je mu tato alternativa zřejmě nejbližší. Jedno je jasné – Divadlo U stolu má na kontě další vyváženou, myšlenkově a herecky neobyčejně silnou inscenaci. V hlavě z ní bouří – takové intelektuální divadlo u nás není vůbec samozřejmostí.

ZDEŇKA BRANDEJSKÁ
Divadlo U stolu Brno – Leonid Andrejev: Třetí trest. Překlad Ludmila Dušková. Scénář, režie a výběr hudby František Derfler, choreografie Hana Charvátová, scéna a kostýmy František Derfler. Premiéra 9. a 10. března 2007.
In: Divadelní noviny. - Roč. 16, č. 9 (2. 5. 2007), s. 6.

V Brně hrají strhující příběh o lidské svobodě

Brněnské Divadlo U stolu se před časem prezentovalo dalším komorním provedením díla ruského klasika. Byla jím jevištní adaptace prózy Leonida Andrejeva Fixní idea pod názvem Třetí trest.

Připravil ji a zrežíroval František Derfler, který se protentokrát stal i scénografem. Scéna je strohá, tvoří ji pokoj v ústavu pro choromyslné s lůžkem, stolkem, židlemi, umyvadlem. Doktor Keržencev obviněný z vraždy přítele zahajuje řeč na svoji obhajobu, naslouchá mu profesor Džembickij (František Defler), u stolku sedí lékařka (Soňa Borková), z pozadí se vynořují dvě postavy zřízenců.

Viktor Skála poskytl Keržencevovým slovům mimořádnou plastičnost. Prudké přechody nálad či změny masek zvládá s mimořádnou expresivitou, ale bez hysterie. Keržencev si megalomansky zakládá na své nevypočitatelnosti, ale nakonec se stává nečitelným i sobě samotnému, což je zdrojem nevýslovných muk.

Skála výroky své postavy nejen odpsychologizoval, ale i "odpsychiatrizoval", aby mohly zaznít ve své filozofické nahotě. Nejde přece pouze o rafinovanou anekdotu o člověku, který šílenství dokonale předstíral do té míry, že nakonec uvázl ve vlastní pasti. Lidská svoboda bez míry je zároveň důkazem ad absurdum, že svoboda nemůže být mírou sebe samé.

Při Keržencevových trýzních si vybavujeme Pascalova slova: Člověk je příliš veliký, než aby mohl stačit sám sobě. Nepolemicky konající milosrdenství je přítomno v postavě sestry Máši, jež chorému umývá nohy a jejíž vstupy provází ztišený liturgický zpěv.

Strmý a strhující příběh je třikrát přerušen tanečními vstupy – ze zřízenců se stávají Keržencev a jeho přítel coby sokové v lásce a mladá lékařka se proměňuje na předmět jejich vražedného sporu. Výrazný tanec zůstává nicméně v pozadí, neboť celé představení je mimořádnou hereckou performancí Viktora Skály.

LEONID ANDREJEV - Třetí trest
Divadlo U Stolu, Brno. Překlad Ludmila Dušková. Scénář, režie a výběr hudby, scéna a kostýmy: František Derfler.
Hodnocení MF DNES: 90%
Josef Mlejnek