Napsali o nás

...Kolařík dokázal vdechnout život předloni zesnulé básnické i lidské sopce, která žila se zničující intenzitou. Kolaříkovi díky jeho výkonu věříme i to, že Magor nemohl žít jinak ani jako autor opravdových veršů, ani jako člověk bezmezně svobodný, a proto vlastně sobecky sebestředný.

Táta, manžel a Magor Jan Kolařík
napsala: Jana Soukupová
vyšlo: VÍKEND MF DNES 20. – 21. dubna 2013
  Celý text v PDF souboru

Magor bez nálepek

Komorní inscenace Divadla U stolu nazvaná prostě Magor představuje známého bouřliváka Ivana Martina Jirouse jako niterného křehkého básníka. Režisér Ivo Krobot zbavuje Magora všech zavedených nálepek – hlavní tváře českého undergroundu, politického vězně, radikálního proamerického antikomunisty nebo třeba nevyzpytatelného pijana, který vždy a všude pouráží okolí, udělá striptýz a někdy se i serve.

Krobot uvádí diváka do světa dvou osob: Jirouse a jeho dcery Františky. Oba spolu žili posledních osm let před literátovou smrtí ve smíchovském bytě. A právě z tohoto období a z Františčiných zápisků inscenace čerpá. Vedle těchto vzpomínek nadepsaných na Smíchově byl heaven zazní také Jirousovy básně, z nichž některé zhudebnil Zdeněk Kluka. Autorská dvojakost textů v podání hereckého dua Jana Kolaříka a Petry Bučkové tvoří také ústřední a pomyslnou dvojpólovost inscenace. Zvláštní soužití otce a jeho dcery, které pulsuje mezi drsným názorovým jiskřením a nevyřčeným respektem, utvořilo jedinečnou kvalitu. Toto rozvržení navíc osloví také diváky, kteří neznají fabuli a fakta Magorova života. V inscenaci se to totiž uměřeně hemží jmény, vztahy i reáliemi třeba z básníkova statku ve Vydří.

Přestože Krobot zapracoval do dialogů výhradně autentický materiál, výsledná montáž není žádným suše autobiografickým divadlem, ale spíše velkým poetickým pásmem, jemuž kralují oba herecké výkony. Jan Kolařík se nesnaží v gestech, intonaci ani v jevištním tvarování své fýzis napodobovat excentrického provokatéra Magora. Verše mu jdou z úst neokázale a přes všudypřítomný sarkasmus a vulgarity cítíme jejich něhu a pokoru. Velkou devízou večera jsou také Kolaříkovy pěvecké výkony. Bučková vytváří portrét dospívající dívky, kterou otcův životní styl místy trápí, stejně jako ji udivuje. Ambivalenci svého vztahu vyjadřuje často vnitřními monology, divák možná klopýtne o její advokacii alkoholismu, ale bylo by marné nevidět, že svoboda a chlast byly Magorovy svaté entity.

Krobotův divadelní palimpsest odhaluje intimnější, snivou a poetickou postavu muže, který vedle lásky ke tvrdému chlastu stejně tak miluje živé slovo a víru. K tomuto důvěrnému pohledu slouží výtečně kamenné podloubí malé sklepní scény a také scénografické řešení Jana a Barbory Konečných, kteří vlastně vycházeli z reálného bydlení obou hrdinů. Každý z nich měl ve smíchovském bytě svoji místnost, mezi nimiž byl další pokoj jako prostor setkávání, ale také ostré názorově výměny. Františka navíc mnohé z faktografie s režisérem konzultovala.

Luboš Mareček
Publikováno: 3. dubna 2013 v Divadelních novinách

Heaven "Mágy" a "Frantí"

Renomované brněnské Divadlo U stolu, působící bez vlastního hereckého souboru, v poslední době logicky preferuje (vedle poetického cyklu Ale báseň je dar) komorní tituly s nevelkým obsazením. Náleží sem též premiéra Magor, jejíž scénář za dramaturgické spolupráce Petra Oslzlého sestavil režisér Ivo Krobot, ostatně rovněž politický vězeň na Borech.

Původní záměr chtěl scénicky připomenout zejména poezii svérázného představitele výtvarného, hudebního a literárního undergroundu, předloni zemřelého Ivana Martina Jirouse, který ve společném sídle divadel Husa na provázku a U stolu několikrát vystoupil na vernisážích či autorských čteních. K lokálnímu zakotvení textové koláže posloužilo bohémovo osmileté soužití s dospělou dcerou knihovnicí Františkou v "heavenu" smíchovského bytu (velkoryse jej poskytl Karel Schwarzenberg).

V krystalizující předloze se tedy (bez chronologické a tematické posloupnosti) v krátkých monolozích a dialozích souladně i kontrastně, refrénovitě nebo simultánně střídají Magorovy rozličné, zejména říkankové, jazykově hravé dětské verše (některé pro zpěv, například coby blues, zhudebnil Zdeněk Kluka) s Františčinými skutečnými deníkovými zápisky, vzpomínkami a úvahami. Sklepní interiér je dle autentické podoby rozdělen do dvou privátních sektorů s prostým nábytkem, rekvizitami i znakovými prvky (prádelní šňůra, mříž) a společnou kuchyňkou uprostřed. Režisér, který právě zde výtečně nastudoval například Hrabalovu Příliš hlučnou samotu, vybral si hereckou dvojici osvědčenou z Dostojevského Něžné – urostlého Jana Kolaříka a energickou Petru Bučkovou.

V poněkud bizarní domácnosti pulzuje proměnlivá, hádavě konfliktní i tolerantní atmosféra: zpravidla ji určuje haurovská choleričnost bouřliváka chraplavého hlasu, ale občas také posmutnělá zklidnělost nemocného muže, křesťanská pokora s myšlenkami na smrt nebo důvěrný, bezmála čepovsko-zahradníčkovský vztah k ničené přírodě Vysočiny. Magorův nonstop večer se ke špičkovým inscenacím Divadla U stolu spíše neřadí, pozornost si však rozhodně zaslouží.

Vít Závodský, divadelní publicista
Týdeník rozhlas, 28.5. 2013

Magorovo nebe září U stolu ve Sklepní scéně

„Na Smíchově byl heaven“, píše Františka Jirousová v programu znamenité inscenace Iva Krobota v Divadle U stolu ve Sklepní scéně brněnského Centra experimentálního divadla. Nazval ji jednoduše Magor a přivedl na svět jako koláž záznamů z jejích deníku a z textů otce Magora Magoroviče Magorjana - Ivana Martina Jirouse.

Krobotovi syrová témata sluší. Nebudu vypočítávat všechny jeho hrabalovské inspirace, připomenu jen Příliš hlučnou samotu z roku 2010 ve stejném prostoru. Realizoval ji prakticky se shodným týmem. U Magora herecky skromnějším.

Jedním slovem: Poezie

Jan Kolařík, v Hlučné samotě sběrných surovostí Hanťa, se převtělil do ještě košatější a přesnější kreace něžného barbara Magora. Novicka v týmu Petra Bučková, zářící dosud především v inscenacích Anny Petrželkové, stejně přesně, chce se napsat autenticky, představila duchovní zázemí nešťastně šťastné Františky.

Prolínání světa Jirousovy rozporuplné říše zvané Magorie - jako by ji právě pro něho vymyslela pro změnu Alexandra Berková - a zraňované, nad otcovou sebedestrukcí si zoufající, ale milující ho s pochopením pro slabosti, vzdor a bouře laskavé i běsnivé, tedy světa Franci, průvodkyně posledními Jirousovými osmi léty. V tom spojení je úžasná síla a energie. Přenášejí se z haraburdím naznačeného prostředí na diváky.

Krobot v přízračném podsklepí Husy na provázku - U stolu Františka Derflera - v prostoru půldruhé hodinky dokázal jemně akcentovat všechny těžko popsatelné valéry Magorovy duše, se zákoutími tak protikladnými a svárlivými, že by vydaly na tři životy. A Jan Kolařík všechno tlumočí způsobem, který omračuje i ohromuje.

Koho Magor neurazil, ať hodí kamenem, chce se zvolat s autorem inscenace. Jenomže za Jirousovým provokujícím a urážlivým argotem jsou vlastnosti, které ho činí opravdu velkým, ať je náš vztah k jeho tvorbě jakýkoli. Obhroublá slupka a věčná provokace, ale pod ní je moudrost, smířlivost, zranitelnost, obava o osudy lidí - prosím ne lidstva, to by mne hned prohlásil za č & p - jedním slovem: Poezie.

Klukovi Plastici

Závěrečný Kolaříkův jirousovský song - to je rovnou Magor. Rocker Zdeněk Kluka přiložil k neokázalému pomníku vlastní kámen, a přesto ctil a komentoval i Magorovy Plastiky (People of the Universe). Tři dny po Radocích za rok 2012 první zápis na inscenaci a herecký výkon roku 2013.

Celkové hodnocení 100 %

Jiří P. Kříž, Právo