Napsali o nás

Muž a žena U stolu

Nedlouhá Dostojevského povídka Něžná poutá stále pozornost filmařů a divadelníků. Asi čtyřicetiletý zastavárník v ní nad tělem své o generaci mladší ženy, která právě skokem z okna ukončila svůj život, přemítá nad historií jejich krátkého manželství. Tušíme, že úhel pohledu čerstvého vdovce je vyhraněně subjektivní; zesnulá by příběh vyprávěla jinak. Vzít ji tak do hry – to je ono dramatické lákadlo znovu přitahující tvůrce. Nyní se o Něžnou pokusil Ivo Krobot v brněnském Divadle U stolu, které komornímu Dostojevskému tuze svědčí: vedle už proslulého Snu směšného člověka (2001) tu stále hrají Legendu o velkém inkvizitorovi (2009). Blízký vztah k Něžné má koneckonců Vladimír Morávek: umělecký šéf Husy na provázku – sídlící s Divadlem U stolu v témže domě – ji inscenoval již dvakrát (Karlovy Vary, Paříž).

Ivo Krobot se Něžnou zaobíral už v roce 1978. Tehdejší pokus o inscenaci nevyšel, a pokud lze soudit z faksimile úryvku třiatřicet let staré dramatizace uveřejněné v programu, bylo snad i dobře, že se do úkolu tenkrát nepustil. Současná verze prozrazuje již zkušeného divadelníka, který umí hnutí mysli psychologicky složitých figur vyjádřit minimem slov a s vysokou mírou jevištní imaginace.

V Divadle U stolu mu nahrává i genius loci syrového sklepního prostoru s cihelnou klenbou, pod níž scénograf Jan Konečný umístil dlouhý stůl. Na jednom jeho protilehlém konci je židle s opěradlem, na druhém nízká stolička, jinak jen pár předmětů stranou – háčkované ubrusy, čajová souprava. Další rekvizity si donesou až oba protagonisté civilně nastupující na scénu sevřenou ze dvou stran řadami diváků. Stůl má dvě snímatelné desky, jejichž sundávání, odhazování či posouvání vystihuje proměny vztahu Zastavárníka a Něžné. Stůl bez desek "hraje" i svou holou konstrukcí, s níž koresponduje jiná kovová krychle představující ženin intimní prostor, kam se uchyluje po hádkách s mužem. V něm na provázky zavěšuje a splétá různé předměty, takže postupně vzniká síť evokující pavučinu anebo drátky pro manipulaci s loutkami. Dosti výmluvná metafora stavu ženiny mysli je pointována ve chvíli, kdy se kovová krychle nachýlením mění v osudové okno.

Součástí vyváženého inscenačního tvaru je také důmyslná práce s ruchy, úspornými úryvky pravoslavné hudby i originálním hudebním vkladem Zdeňka Kluky, jehož minimalistický rock vnáší do dění paradoxně uklidňující tóny. Též písně na texty Jeseninovy i Majakovského do inscenace zapadají.

Ivo Krobot pro nesnadný herecký úkol šťastně zvolil Petru Bučkovou z HaDivadla a Jana Kolaříka z Husy na provázku. Jeho počáteční výraz je odměřený, chladný, ale může to být i šokovou reakcí na smrt ženy – úvodní pasáž zopakuje herec na závěr již v pláči. Ostentativně distingovaný odstup je mu vlastní, vždyť jeho vztah k chudé slečně, která mu zastavuje své poslední cennosti, nese přinejmenším zpočátku výrazné znaky hry. V Kolaříkově pojetí se zdá, že do vykalkulovaného manželství, v němž si vysnil roli šlechetného ochránce hodného obdivu, přece jen proniká svěží závan citu, kterému podléhá. Ale dvojí pojetí prvního výstupu nabádá k opatrnosti: co je skutečnost a co hra? Něžná v podání Petry Bučkové není defenzivní tichou dívenkou, jak si ji muž představuje, má i dost hrdosti a křehkosti, s níž se stahuje před manželovým neporozuměním. Nese však v sobě i záhadnost femme fatale, jež muže vábí. Scény prudkých výbuchů hněvu střídá váhavostí s otazníky v očích i dětinskostí, s níž francouzsky žvatlá. Neustálá jemně vybalancovaná rozpornost v jednání charakterizuje suverénní výkony obou herců.

Ivo Krobot podtrhuje dramatické napětí tím, že Něžnou inscenuje jako svého druhu duel. Ambivalenci podivného manželství krásně vystihuje posvatební scéna, kdy ona se na své straně stolu pomalu svléká, zatímco on si na opačné straně chladně nasazuje sako – výstup však vrcholí zběsilým tancem, jímž probublává vášeň. Podobně i reakce na snad klíčovou větu Něžné: Já myslela, že mě necháte tak, je aranžována jednou úlevně jako přijetí muže, podruhé odmítavě, to když se jí manžel hrubě zmocní.

Tragické střetnutí mužského a ženského světa vyjádřil Ivo Krobot metaforicky bohatým jevištním jazykem, který spolu s uhrančivými hereckými výkony vytváří v Divadle U stolu silný zážitek.

MARCEL SLADKOWSKI, 15. 05. 2011
Divadlo U stolu Brno – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Něžná.
Překlad Emanuel Frynta. Scénář a režie Ivo Krobot, scéna Jan Konečný, kostýmy Alice Novotná, pohybová spolupráce Zoja Mikotová, Ladislava Košíková a David Strnad, hudební spolupráce Zdeněk Kluka. Premiéra 18. dubna 2011.
In: Divadelní noviny. - Roč. 20, č. 10 (15. 6. 2011).

Skutočne krotká…

je inscenácia Ivo Krobota, ktorú zrealizoval v brnianskom Divadle U stolu. Predlohou sa mu stala Dostojevského poviedka Krotkaja (Něžná). Tá bola podnetom k zdramatizovaniu pre viacerých filmových aj divadelných režisérov, napr. Stanislav Barabáš-Krotká 1967, Robert Bresson-Une femme douce 1969.

V čom spočíva výnimočnosť tohto prevedenia? Pozrime sa spolu pod "prostý stôl".

Divadelná scéna sa nachádza v pivničnom priestore s klenbovými stropmi. Kapacita hľadiska nepresahuje sto miest a diváci sú rozdelení na dve strany tak, aby boli vo vhodnej pozícii posúdiť. Súdiť. Koho? Staršieho muža vyrovnávajúceho sa so stratou mladej manželky. Zastavárnika, ktorý v svojej nevedomosti a zdôrazňovaní dominatného postavenia dohnal jemnú ženu k samovražde. Na začiatku poviedky je už Něžná mŕtva. U stolu sa herci pripravujú pred zrakmi divákov a Petra Bučková si s pomocou Jana Kolaříka líha na dlhý stôl. Prikrýva sa bielou plachtou. Dielo sa otvára. Celou hrou nás prevádza Zastavárnikov retrospektívne kritický nadhľad. Ale je spravodlivý? Díva sa na veci tak, ako mi z publika? Nie. Prebúdza v sebe horkosť, krivdu a obviňovanie. Svedok udalostí, ale nie nezaujatý. Tak to vnímame pri pohľade na postupné rozuzlenie tragického príbehu. Príbehu o nás. Všedných ľuďoch, ktorí sa často dostávajú do pasce komunikačných nedostatkov. Bariér spôsobených domýšľaním si myšlienok našich blízkych. A nakoniec aj tak ostane len mlčanie, hovorím si.

Práve daná téma umožňuje hudbe dohrávať nevypovedané. Keď Zastavárnik hrá na balalajku a spolu s Nežnou sa rozospievajú, scéna je srdečná. Dochádza k ilúzii uvoľnenia situácie a nadchádzajúca sexuálna rozopra na nás doráža s intenzívnejšou nevôľou. Hudba sa podieľa aj na rozvrstvovaní dialógov. Oddeľuje zmeny v náladách postáv a zároveň graduje situácie. Použitie ruských ľudových motívov, ale aj motívy Stravinského diela sa ukazujú ako upevňujúci prvok. V inscenácii plynulo vytvárajú odkazy k citovo vyhrotenému Dostojevského textu. Vrcholné je znázornenie svadby, keď dynamickosť ruských rytmov spolupracuje so stemneným priestorom. Sústredenie nežnej nevesty do prostriedku vytváraného výjavu a jej vyvýšenie na stôl dávajú obrazu plastickosť. Roztancovaná bytosť v bielych šatách, muž jej odopína dlhovlasú parochňu a stuhou na páse si ju k sebe ľubovoľne priťahuje. Stupňovanie mizanscény prejde viacerými vrcholmi. Divák vníma desivý predvoj očisťujúcej katarzie.

Ten však prichádza najmä vďaka detailnému rozpracovaniu postáv. Jan Kolařík sa nebojí preháňať gestá a tvoriť plne dynamické situácie. Nakračuje obrovskými krokmi a pridáva k svojej postave nuancu bývalého vojaka. Zdôrazňuje tak prísnosť a odmeranosť, ktoré sa prejavujú aj v ďalších momentoch jeho role. Kŕčovité zvieranie dlaní. Úškľabky. Rytmicky ujasnená práca s hlasom. A Zastavárnik sa pred nami sugestívne odhaľuje v mnohorakosti s akou ho autor predlohy popisuje. Na druhej strane stolu Petra Bučková. Dostáva možnosť rozvíjania hereckých predností pri rozkladaní tejto stolo-plošiny dlhej takmer ako priemer javiska. Práve na nej, v nej sa Něžná prejavuje ako neobyčajná bytosť, nielen jemná žena. Čo sa to teda skrýva pod stolom? Herečka s vášnivo premenlivou mimikou tváre. Herečka s ladnými tanečnými vlohami. Dravec. Nielen Něžná.

Krobot privádza Bučkovú skrz prácu s rekvizitou k jemnému plynulému výrazu rúk a tela. Kovová konštrukcia prispôsobuje svoje rozmery výške herečky. Tvorená je len obvodovým lemom a na vrchu pripevneným pletencom povrázkov s drievkami. Herečka sa ich zachytáva, pričom sa neskôr dozvieme, že ide o náznak šijacieho náčinia. Priestor sa svojou oddelenou štruktúrou a intimitou súkromného kútika, do ktorého sa Něžná v domácnosti utieka, stáva modlitebňou. Cez škáry medzi šnúrkami vzniká autentický "pohľad do neba". Tak sa vynára Dostojevského otázka "Kde si Bože?" bez toho, aby bola vyslovená.

Krobot volá na Boha potichu. Něžná kladie obraz Bohorodičky na zem, mizanscéna je celistvá, konanie odôvodnené kauzalitou. Všetko do seba zapadá, možno až príliš presne. Posledný výstup v kovovom ráme. Petra Bučková upína svoje paže na kovový strop a pomaly sa spolu s konštrukciou nakláňa k zemi, až kým ležmo nespočinie pred plátnom. Smrť Něžnej je krotká, pomalá, úplne nenápadná. Akoby šlo len o premiestňovanie dekorácií, ktoré je pre inscenáciu príznačné.

Divadlo U stolu je špecifické v predstavovaní minimalistických scén, historizujúcich kostýmov a presného psychologického herectva. Inscenácia Něžná tieto tendencie potvrdzuje, ale napriek tomu sa nestáva ďalšou z rady produkcií. Je teda experimentom len to divadlo, ktoré sa pridŕža mätenia publika rýchlo defilujúcimi postavami a myšlienkami? U stolu sa na takéto "objavy" nehrá. Pracuje sa ukáznene. Krik hercov je podriadený ladeniu postavy a nevyznieva preto nadbytočne a kŕčovito, vyhýbajú sa viacnásobnému prekrikovaniu. A predsa vzniká "to" nové, pretože vždy keď vzniká umenie vzniká niečo nové.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Něžná, preklad Emanuel Frynta, scenár a réžia Ivo Krobot, scéna Jan Konečný, kostýmy Alice Novotná, hudba Zdeněk Kluka, pohybová spolupráca Zoja Mikotová, Ladislava Košíková a David Strnad, Divadlo U stolu, Brno, premiéra 18. 4. 2011 (písané z 2.premiéry 19. 4. 2011).

Dobroslava Vilhanová
In: studentský SAD 2 2011

Ve vyhraněné dramaturgické orientaci brněnského Divadla U stolu tvoří důležitou linii klasická ruská literatura, zejména pak odkaz Fjodora Michajloviče Dostojevského. Po Snu směšného člověka a Legendě o Velkém inkvizitorovi došlo na povídku ze zralého období Něžná (1976). Režisér Ivo Krobot, který se touto předlohou zabýval již dříve, vytvořil nynější scénář (na podkladě staršího překladu Emanuela Frynty a se zhudebněnými Jeseninovými verši) přímo pro konkrétní hereckou dvojici.

Původní (textově ovšem hodně krácená) próza je koncipována jako přetržitý monolog manžela, bývalého důstojníka a nyní chladně vypočítavého vetešníka, nad mrtvolou mladé manželky bezprostředně po jejím skoku z okna. Ve strohé výpravě Jana Konečného (především polyfunkční diagonální sestava rozkládacích stolů, obklopená diváky ze dvou stran), v součinnosti s trojicí choreografů a za hudební spolupráce Zdeňka Kluky, režisér umocnil protagonistovy mučivé reflexe metaforickými výjevy se stylizovanými pohybovými etudami. Při utlumení dobového sociálního kontextu klade důraz na „nekompatibilitu“ charakterů, povah a životních postojů obou nikoli černobíle pojatých hrdinů. Typově odpovídající Jan Kolařík (v témže prostoru ztělesnil Hanťu z Krobotovy hrabalovské Příliš hlučné samoty) není jen stroze akurátní despota, ale ve své zoufalé, ujasňující a ospravedlňující rekapitulaci má i okamžiky sebeobžalobné empatie. Petra Bučková zdaleka nebyla pouze jeho křehkou mladičkou obětí: za sugestivní mlčenlivou tváří se skrývá hrdá bytost unikající do vlastního niterného světa, často zarputilá a konfliktní, s výbušnou, jemnější valéry novely zastiňující expresivitou. Vnímatelsky náročný nonstop večer dobře vystihuje útržkovitost a jen zdánlivou kompoziční chaotičnost retrospektivně odvíjeného originálu, v němž se nervně mísí přítomnost se vzpomínkami. V klaustrofobickém sklepení se jakoby při psychologické vivisekci podvědomí demonstruje nerovnovážný, ke vzájemnému odcizení předurčený „strindbergovský“ vztah, kde mimoběžnost osudů vyústí do otazníky provázené tragédie.

Vít Závodský, publicista