Napsali o nás

Je třeba vám oznámit, že zemřete

Divadlo U stolu uvedlo Ionescovu hru Král umírá, která zdařile oživila repertoár divadla soustředěného na existenciální a duchovní témata.

Hra z roku 1962 s ústřední postavou na smrt se chystajícího Krále Bérengera I. nepracuje tolik s klasickými prostředky absurdního divadla. Destrukci nepodrobuje příběh a jazyk, ale nechává rozpadat samotný svět a vesmír, jako znamení smrti člověka. Je tak trochu groteskní dramatickou paralelou k psychologickým modelům Elizabeth Kübler-Rossové, fázujícím proces vyrovnání se s blížící smrtí nebo přijetí závažné ztráty.

Král Bérenger je vystaven konfrontaci s vlastní smrtí. Mělo se mu jí dostat už dávno, ale jeho druhá žena Marie ho vtahovala do života a radovánek víc, než bylo správné. Teď musí vzít situaci do rukou starší, už nemilovaná první žena Markéta a Lékař (také bakteriolog, astrolog a kat v jedné osobě). Je třeba králi oznámit, že zemře. Království se rozpadá současně s královým umíráním, zmenšuje se, záhadně mizí, čas se zrychluje. Na počátku hry je Královna Marie odmítající sama přijmout královu smrt, natož na ni připravit umírajícího. Na konci je král osvobozený od věcí, vztahů, vzpomínek, nesvázaný jedinou touhou, ani touhou žít.

Jeho veličenstvo ječí!

Groteskní rozměr do hry vnáší především konfrontace psychologicky věrných stavů s krutou věcností, s níž postavy informují krále o probíhajících katastrofách a jeho blížícím se skonu. Míra emocionálního odstupu postav je rozdílná, nejvíce psychologicky je vystavěna postava Marie, zcela věcně k situaci přistupuje Markéta s Lékařem, nejradikálnějším nositelem groteskního vidění je postava Stráže, ohlašujícího změny králova stavu: "Jeho veličenstvo vstává! Jeho veličenstvo ječí! Jeho veličenstvo je úředně slepé!"

Tuto polohu respektují kostýmy – současně pracují s královským purpurem i korunami podobajícími se dětským papírovým napodobeninám znaku královské moci. Centrálním prvkem scény je královský trůn sestavený pouze z praktikáblů a kovové kostry z postele. Scéna je jednoduchá, jako v ostatních inscenacích Divadla U stolu z posledních let. Základní charakterizací je omšelost mobiliáře, přicházející zkáza. S ohledem na prostorové možnosti Sklepní scény scénografie nerespektuje požadavek autora, mobiliář zůstává na svém místě společně s králem a nemizí na konci hry.

Hlavní váha interpretace hry leží na hercích. Kromě kvality jednotlivých výkonů se tentokrát zajímavě zúročila dlouhodobá tendence divadla propojovat v inscenacích herce z různých divadel. Tentokrát se sešel Viktor Skála (Král Bérenger) a Jan Mazák (Lékař) z Městského divadla Brno, Helena Čermáková z Městského divadla Zlín (Královna Markéta), čerstvá absolventka JAMU Iveta Austová (alternující v roli Královny Marie s Lucií Schneiderovou), Marie Durnová z činohry Národního divadla jako hospodyně Julie a Cyril Drozda z Ha Divadla jako Stráž. S psychologizující Marií a částečně i Julií výborně kontrastují chladně věcné postavy Markéty a Lékaře. Radikální protiváhou tragičnosti hry je ale především Cyril Drozda, s jeho zcela nepsychologickými prostředky a osobitým výrazem, jehož postava se švejkovsky idiotským nadšením pro svoje poslání glosuje královo umíraní a dělá z něj frašku.

Postava mnoha poloh Král Bérenger nejenže prochází fázemi odpoutávání od života ve zkratce, ale i sdružuje ve své postavě oba principy – komický a tragický. Je to postava mnoha poloh a velmi proměnlivá. Viktor Skála výborně střihem přechází jak z psychologického výrazu k nadsázce, tak postupně všemi, na malou časovou plochu koncentrovanými stavy – od únavy a sklíčenosti, údivu i nabubřelosti přes ponížení, škemrání, sebelítost až ke ztišenosti, zmatenosti a závěrečnému mechanickému pohybu těla zbaveného všech vazeb.

Hezky vychází i sborové pasáže, litanické texty dle poznámek autora obřadně provedené, vzývání mrtvých – pomocníků v umírání, svolávání pomoci od věcí, krajin, dávných dějů a vzpomínek. Stylizace působí v kontextu inscenace organicky, dává vyniknout kráse textu.

Ionescova hra byla pro Divadlo U stolu dobrou volbou. Existenciální téma odpovídá dramaturgii divadla, černý humor a absurdní prvky hry příjemně obohacují jeho (někdy už příliš jednotvárně zatěžkaný) výraz.

***
KATEŘINA SLÁMOVÁ BARTOŠOVÁ
Lidové noviny