Napsali o nás

Divadlo U stolu se vrací k Dostojevskému

Zřetelnou repertoárovou linii brněnského Divadla U stolu, proslulého náročnou dramaturgií i pozoruhodnými inscenačními výsledky, představují jevištní sondy do oblasti ruské klasické prózy. V závěru uplynulé sezony do této řady přibyla Legenda o Velkém inkvizitorovi, jejíž adaptace, režie, výprava i výběr hudby jsou příspěvkem uměleckého šéfa DUS Františka Derflera.

Ačkoli se F. M. Dostojevskij dramatické tvorbě nevěnoval, patří i na našich scénách paradoxně k nejčastěji uváděným světovým autorům. Scénář se opírá o tři průběžně poněkud krácené kapitoly (Bratři se seznamují, Vzpoura, Velký inkvizitor) prvního dílu slavného románu Bratři Karamazovovi (1880) v překladu Prokopa Voskovce, jenž byl ostatně součástí mohutného "provázkovského" projektu Sto roků kobry. Bezmála hodinový večer, jehož scénografie si v působivě nasvěcovaném klaustrofobickém interiéru fanalovského sklepení vystačí s jedinou židlí, je co do rozsahu replik nevyváženým dialogem dvou diametrálně odlišných povah a postojů – hrdého racionalisty Ivana (osvědčený protagonista DUS Viktor Skála) a hluboce věřícího Aljoši (talentovaný Jiří M. Valůšek) někde v neútulné krčmě. Vybrané pasáže náleží ke známým partiím Dostojevského vrcholného opusu a oba stále přítomní účinkující ve stroze civilních kostýmech Elišky Ondráčkové jej při Derflerově poučeném pojetí (srov. též esejistické úvahy v programovém tisku) interpretují s neběžným zaujetím a plným pochopením jejich filozofické hloubky. Nastudování, zarámované citacemi Genesis a Apokalypsy, se zjevně neobává nebezpečí statičnosti verbálně založeného "traktátového" textu s Ivanovými dlouhými monology (jen občas přerušovanými cholerickými výbuchy) neumožňujícími čtenářské zastavení a zamyšlení; spoléhá hlavně na plasticitu hereckého projevu.

Díky ní se dráždivé myšlenky před divákem vylupují s náležitou argumentační názorností, takže kupř. přechod do žalářní kobky či proměna Ivana ve stařeckého inkvizitora a Aljoši v zatčeného Krista zůstává víceméně na divákově představivosti. Nejen vzhledem k paměťovým nárokům má dominantní postavení hlasově, mimicky i gesticky pečlivě nuancovaná kreace Skálova(nastudování můžeme chápat též coby zviditelňující demonstraci jeho vnitřních rozporů a pochyb), obě názorová stanoviska však mají potřebný prostor. První část inscenace se ideově blíží Wieselovu Šamhorodskému procesu (Skála v něm ztvárnil Satana), neboť tu Ivan za partnerova částečného srozumění na konkrétních dokladech viní samotného Boha z neospravedlnitelného utrpení bezbranných dětí a "vrací mu vstupenku" do takto draze vykoupené říše posmrtné harmonie. Druhá polovina s ostrou kritikou instituce, která se vědomě odchýlila od původního, následně za kacířství prohlášeného Spasitelova učení, je sugestivní alegorií o lidské potřebě i trýznivé tíze svobody, která je v průběhu dějin vždy znovu vydána na pospas rozličným manipulátorům. Jevištně střídmé, na efektnost rezignující nastudování může být zejména pro mladého návštěvníka vhodným prvotním nahlédnutím do Dostojevského složitého myšlenkového světa.

Vít Závodský
In: KAM V BRNĚ – roč. 53, č.7-8 (červenec – srpen 2009), příl. KAM: roč. 15, č.7-8 (2009), s. 12-13

Jevištní meditace o utrpení, vině a svobodě

Nepodbízivě závažná dramaturgie brněnského Divadla U stolu ráda čerpá z ruské klasické literatury (L. N. Tolstoj, A. P. Čechov, L. N. Andrejev). Po Snu směšného člověka přibyla nyní do této linie pod názvem Legenda o Velkém inkvizitorovi další předloha Fjodora Michajloviče Dostojevského. Scénář uměleckého šéfa divadla Františka Derflera (zároveň režiséra, scénografa i garanta hudební složky) sřetězuje v překladu Prokopa Voskovce tři mírně krácené kapitoly prvního svazku románu Bratři Karamazovi, který byl v téže budově uváděn jako součást Morávkovy impozantní "provázkovské" tetralogie Sto roků kobry.

Hodinový večer minimalistické scénografie, pracující s působivě nasvěcovaným ponurým sklepením, má ráz jevištně neefektní, myšlenkově soustředěné a silnými argumenty podepřené názorové konfrontace dvou zásadně odlišných povah a postojů - chladného racionalisty Ivana (zdejší častý protagonista Viktor Skála) a hluboce věřícího empatického Aljoši (nadějný Jiří M. Valůšek).

Dostojevského dráždivou metafyzickou filozofii interpretují s poučeným zaujetím a režie se plně spoléhá na hlasovou, mimickou a gestickou plastičnost jejich kreací, čelící nebezpečí statičnosti dlouhých, paměťově náročných monologů. V zarámování citáty z Genesis a Apokalypsy se nejprve rozvine Ivanova obžaloba boha pro nezdůvodnitelné utrpení bezbranných dětí (odvěký, zdaleka ne jen teologický problém tzv. teodicey spojuje "Legendu" s Wieselovým Šamhorodským procesem, rovněž v divadle uváděným). V druhé části se divákova fantazie přenáší do sevillského vězení: vedle kritiky autoritativní církve, jež se během staletí utilitárně odklonila od Kristova "kacířství", rozkvete do básnivé podoby existenciální alegorie o tíži lidské odpovědnosti a svobody, které nás pod záminkou zajištění pozemského štěstí stále znovu zbavují rozliční diktátoři, manipulátoři a inkvizitoři.

Navenek střídmou inscenaci, nabízející zejména mladým návštěvníkům vhled do spisovatelova komplikovaného díla, můžeme chápat rovněž jako jevištní projekci našich niterných pochyb a hodnotových krizí.

Vít Závodský, teatrolog, Týdeník Rozhlas, č. 35/2009, strana 18

Legenda o Velkém inkvizitorovi

Divadlo U stolu jako jedno z Center experimentálního divadla odehrálo v polovině května tohoto roku premiéru inscenace Legenda o Velkém inkvizitorovi. Tato miniatura Františka Derflera navazuje na drama Smrt Ivana Iljiče, Sen směšného člověka nebo Třetí trest, které divadlo uvedlo v dřívějších letech. Zároveň tímto zpracováním zásadní pře mezi dvěma bratry Kramazovými uvádí jistý předstupeň dílu, který divadlo chystá do budoucna.

Oba bratři, Ivan a Aljoša, se setkávají v momentě, kdy mohou jeden druhému odkrýt své já. Jejich rozhovor je hluboce osobní a nastává jediný moment, kdy jsou si oba blízko. Po tomto spojení své cesty nenávratně rozdělují. Tyto tři kapitoly rozhovoru bývají často záměrně vynechané, ale tady je z nich hned celé představení.

František Derfler se tradičně drží duchovních témat, která podle vzoru katolických autorů mají v divadle své pevné místo. Nejde zde ovšem o stálou polemiku s vírou jako takovou, ale výhradně s principy lidí, kteří ji prosazují. Inkvizitoři šířili hrůzu převážně mezi lidmi kolem sebe. Hlavní bylo pobít nevěřící, ať už to vyžadovalo jakoukoli oběť. I za cenu krveprolití. Dostojevskij nevedl boj s vírou jedince, ale s církví jako celkem.

Legenda o Velkém inkvizitorovi je uchvacující právě svojí aktuálností, ať už člověk víru má nebo ne. Otevírá otázku o zlu, lidské svobodě, odpovědnosti a lásce. Přesto je, stejně jako celý román, neuvěřitelně náročným dílem. Dnešní doba degradující morální zásady nutí k přemýšlení nad bláhovostí a pomíjivostí člověka. Vysocí duchovní jsou často spíše než pravou vírou vybaveni plnou pusou blábolů a jejich hlavním cílem je získat moc nade všemi. V momentě, kdy jejich jednání někdo napadne, se rádi schovávají za zákon a právo.

Na jevišti rozehráli výborné duo Viktor Skála (Ivan, Inkvizitor) a Jiří M. Valůšek (Aljoša, Ježíš). Inscenace je omezena sklepním prostorem divadla, ale to nic neubírá hereckým výkonům, které vás opět naplno vtáhnou do děje.

Vanda Bukovská, Kult., listopad 2009, ročník 11

Svoboda na skřipci

Legenda o Velkém inkvizitorovi je kratičký, ale závažný Dostojevského text — do křesťanského hávu zabalené, ale univerzálně funkční podobenství o tom, jak nesmírně těžké je být svobodný, a tudíž plně zodpovědný za svůj život. František Derfler a jeho Divadlo U stolu tlumočí poselství textu pokorně, rozhodně neotrocky a především naléhavě. Vždyť vtipné je již načasování samotné inscenace: k dvacátému výročí totiž nemohl české demokracii Derfler předat věcnější dárek. Ta totiž dvě dekády po svém vzniku také nemá obzvlášť jasno, jak se svobodou naložit a zda ji vlastně vůbec chce. A proto o tom, jaká úskalí pro člověka svoboda skrývá a jestli není spíše trestem než darem, vypráví Ivan Karamazov nejen svému bratru Aljošovi, ale přímo nám, pivně pasivním českým lidem.

Základní situace je prostá: Ivan Karamazov se potřebuje vyrovnat se svými pochybami o spravedlnosti uspořádání světa. Oporou mu má být mladší bratr Aljoša (Jiří M. Valůšek), ten je ovšem v inscenaci poodsunut do pozadí. Ivan totiž ve svém vnitřním zápasu opanovává situaci a s ní i jeviště. Při minimu rekvizit a významově nabité, nicméně úsporné symbolice se tak v intimním „stolním“prostoru soustředí téměř veškerá pozornost k Viktoru Skálovi coby Ivanovi. A již sama volba herce (podepřená samozřejmě výkonem) zde dělá pro vyznění mnohé. Skála je totiž o celých osmnáct let starší než jeho původně třiadvacetiletá postava. To Ivana silně okrádá o mladickou svěžest, ale i ironii (která nemizí, jen se mění z původní veselé na velice hořkou). Prožité a dle výrazu v tváři snad i protrpěné roky jej dělají temnějším, vážnějším, ale i tvrdším či krutějším. Skálův věk má stejně výrazný, jen opačný efekt i ve druhé části, kdy se z Ivana v rámci jeho vlastního vyprávění stává sám Inkvizitor. Svou postavu, v originále takřka devadesátiletou, nechává rázem omládnout. Naplňuje ji větší ctižádostí a dynamikou, zbavuje ji mrtvolně chladného nadhledu, jaký ji může zcizovat v původním textu, a dává jí živoucnější, uvěřitelnější zápal.

Vyvstává otázka, zda je dobrým tahem zachovat výrazově nerozlišeny obě části příběhu: Ivanovo úvodní filozofování a obsah „jeho“ legendy. Může tak být trochu podceněna potřeba akcentovat klíčová místa povídky. Obzvlášť když je Skála tísněn nutností divadelně statický text dynamizovat expresivním projevem, pročež je místy pochybné, zda důsledně člení text po významu, nebo po rytmu. Jím posunuté postavy ale přinejmenším podtrhují jeden z nejsilnějších aspektů Dostojevského textu. Tím je přesvědčivost Inkvizitorovy obžaloby Krista a jeho víry v lidskou schopnost být svobodný. Inkvizitorova slova na publikum dopadají s plnou vahou toho, že jsou to slova smysluplná a přesvědčivá. Téměř jedinou záchranou před jejich sugestivitou zůstává vlastní rozvážení Inkvizitorovy teorie.

Z toho plynou dva potěšující fakty. První: nejzajímavější dramatické napětí, které inscenace vyvolává, je bytostně spjato s divákem a jeho ochotou vést s Inkvizitorem vnitřní dialog. Katarzní prožitek takového divadelního zážitku je tím podtržený, stejně jako dopad prožitého tématu na diváka (pokud se chytí, samozřejmě). A za druhé: nesmírná odvaha takto důvěřovat divákovi v době, kdy je mu každá významová nuance většinou divadel cpána rovnou do chřtánu. I díky Divadlu U stolu se ovšem ukazuje, že bez takové odvahy se divadlo ve své plné síle stejně dělat nedá.

Josef Dubec
HOST, 2009, roč. XXV, č. 8, s. 86