název Divadlo U stolu - kliknutím se dostanete na Úvodní stranuscéna   |  rezervace vstupenek: | 542 123 425  
Úvodní stranaProgram Lidé Inscenace Akce - přesahy O divadle Napsali o nás Předplatné Přehlídka Sklepení Kontakty

Napsali o nás

O Divadle U stolu

Divadlo, které začínalo s minimalistickým programem scénických čtení, stalo se v posledních sezonách plnohodnotným divadlem, které fascinuje objevnou původní dramaturgií, dokonalou souhrou ve všech složkách, bezchybnou profesionalitou i naléhavostí a duchovní hloubkou svých inscenací.

2002 - anketa kritiků: Boková, Havlíčková, Hrdinová, Kříž, Suchomelová, Závodský, Machalická, Ptáčková, Stehlíková

Na soudobé české scéně patří Divadlo U stolu k raritám. V době konzumování bezproblémových her a problémových inscenací je toto divadlo soustředěno k hledání duchovních hodnot, k orientaci na základní existenciální otázky a k tichému, ale naléhavému dialogu s publikem. O uměleckých úspěších divadla svědčí nejen ocenění, kterého se divadlu dostává (Cena Nadace Českého literárního fondu, nominace na Cenu Alfréda Radoka), ale i budování skutečné divadelní obce (ostatně také vyjádřené Cenou diváků při festivalu České divadlo)...

Eva Stehlíková

Divadlo U stolu se stalo pojmem. Mezi brněnskými divadly se prosadilo jako nepřehlédnutelné a rovnocenné, v českém divadelnictví pak jako nečekaný a působivý podnět.... Jeho inscenace se neblýskají efekty, tím soustředěněji však rehabilitují váhu myšlenky, slova a tvaru. Nově osvětlují klasické texty (Bridel, Dostojevskij, Tolstoj, Sofoklés, Calderón) a objevují divadlu nesnadná, dosud neinscenovaná díla moderní literatury (Čep, Durych). V malém prostoru hledají jevištní ekvivalent k velkým tématům slovesné tvorby. Bez Divadla U stolu by diváci v Brně i jinde o toto vše ochuzeni.

Antonín Přidal

Divadlo, podle mnohých matka veškerých umění, má nesčíslně podob - ostatně jako nekonečně mnohotvárný život sám, k němuž se divadlo nejrůznějšími způsoby odjakživa vztahuje. Paleta divadelních jazyků, barev, tónů, jimiž se divadlo zmocňuje života, je neustále bohatší a pestřejší. Pomineme-li tradiční či konzervativní divadelní výrazivo, po dlouhá období téměř neměnné, můžeme sledovat, jak - aspoň evropské či "západní" divadlo usiluje zaujmout diváka a získat jeho pozornost (a s ní často a především obsah jeho peněženek) stále agresivnějším a křiklavějším způsobem. Divadelní produkce tohoto druhu, které ze sféry umění stále snadněji a častěji přeskakují do oblasti, v níž vládnou pojmy jako "show" a "byznys", útočí na smysly diváka stále silnějším hlukem a lomozem, stále pestřejšími a divočejšími kostýmy, stále efektnějším světelným designem, dýmy, parami a bůhvíčím ještě. Odrazištěm pro tyto orgie zvuků, hluků, vizuálních a akustických efektů může být cokoli - nejlépe známý a dávno už populární příběh z pera slavného autora, prastarý a pokud možno už obecně známý mýtus, slavný román uznaného klasika, osud významné historické osobnosti, pokud možno taky už umělecky "předvařený". Tento zábavní průmysl, obsluhující "kulturní" konzum, parazituje prostě na všem, co slibuje snadný a maximálně předem zaručený úspěch. A tak slyšíme (z jeviště a donekonečna z různých rádií), jak "popík" předstírající postavu geniálního matematika a astronoma plačtivě kvílí nad jeho neblahým osudem jako puberťák frustrovaný neúspěchem svého prvního milostného vzplanutí, či nešťastná vodní víla změní v podání populární zpěvačky svou tragickou nasycenou výpověď v jakýsi sentimentální popěvek. Diváci, od počátku divadla po celá tisíciletí partneři, účastníci rozhovoru probíhajícího mezi jevištěm a hledištěm o podstatných věcech života a lidského údělu, jsou drtivou částí těchto produkcí degradováni do role trpných konzumentů laciných jevištních obrazů ze second handu.

Jaká úleva, že se z této vřavy zvuků, barev, světel můžeme uchýlit do skromných prostor sklepů, kaváren či vináren, kde ti, kdo zde vystupují, berou diváka jako rovnocenného partnera v důvěrném, nehalasném rozhovoru. Neohlušují ho ohňostrojem efektů, nabízejí obnažené básníkovo slovo, neokázalou hereckou akcí zveřejňují jeho smysl.

Takovým vzácným úkazem je pro mne už dlouho brněnské Divadlo U stolu. O těch prvních večerech, kdy zakladatel divadla, jeho dramaturg a na počátku jediný protagonista František Derfler četl - ještě před listopadem 1989 - z esejistických a filozofických prací Josefa Šafaříka, a později z Nového zákona, z próz Jana Čepa a jiných autorů, mám znalosti jen zprostředkované. Mezitím se František Derfler a herci jemu blízcí odpoutali od stolu, vykročili do prostoru jeviště, a od filozofických a esejistických textů nakročili promyšleně k dramatizacím závažných próz a posléze k dramatům velikánů světového dramatu - Sofokla či Calderona. Při tomto rozšíření dramaturgického záběru, spojeném nutně s rozšířením výrazového rejstříku, zachovali si to, co bylo pro Divadlo U stolu od počátku podstatné: důvěrnou blízkost mezi sdělujícími a přijímajícími, která nabízí nerušené vnímání krás básnického slova a hloubky myšlenek, úspornost výrazových prostředků, které nerozptylují, ale naopak soustřeďují pozornost k podstatnému, nedusí představivost, ale provokují ji až k bezhraničnosti, důstojnost, která neodcizuje, ale naopak sbližuje. Přitom ty divadelní "seance", kterým jsem mohl být přítomen, nepostrádaly nikdy kvality opravdového divadla - hereckou "prezenci" a partnerské jednání na jevišti, sdělení či "poslání", zřetelné z každé promyšlené mizanscény i celkové kompozice.

Josef Balvín

...setkání s obrazem světa, který je darem a volá po vděčnosti. O důvod víc, proč se Divadlu U stolu upisuji jako divák a posluchač: je to divadlo životního kladu, které ví o temných místech v člověku, ale nezahlcuje se jimi. Taková divadla jsou stále vzácnější.

Milan Uhde

Pronikavý úspěch brněnského Divadla U stolu, které velmi nenápadně a to důrazněji obnovilo svou činnost na přelomu tisíciletí, je mimo jiné důkazem, že sevřený divadelní tvar vyznávající až asketicky strohý styl obstojí v době, která miluje spektakulární výstřelky. Ba co víc - toto pojetí oblíbeným dekompozicím a výtvarně obžerným projektům vážně konkuruje. Divadlo U stolu vyznává hodnoty, o nichž se paradoxně říkává, že jsou tradiční - je pro ně důležitý herec v úzkém kontaktu s divákem, zajímá ho téma a výpověď.

František Derfler v trojjediné roli dramaturga, režiséra a herce si své téma zvolil dávno - odvaha a umanutost, s níž dál objevuje a inscenuje texty veskrze spirituální (existenciální) povahy, je úctyhodná. Derflerova dramaturgie a režie je jedním dílem originální podoby Divadla U stolu, tím druhým je výtvarné pojetí Milivoje Husáka. Vychází z daných dispozic sklepního či jiného strohého prostoru, jeho neutrální strukturu zpravidla konfrontuje s několika náznakovými prvky. Jde o celistvý výtvarný koncept, jemuž herecká akce vtiskuje život, připomíná "abstraktní plátno", které odráží zcela konkrétní životní sílu. Husák, který nemá scénografické školení, v divadle pracuje s hraničními prostředky a vytváří zcela nové kódy divadelnosti. Jedinečné kouzlo inscenací Divadla U stolu spoluvytváří výtečné svícení ve významových zlomech - efektní průniky světla jedním bodem, které se roztříští ve tmě, záblesky, jemný šerosvit, něžně se třesoucí světelné páry.

Je mimořádně zajímavé sledovat, jak se v této strohé poetice rozvíjí dramatický příběh Sofoklova Krále Oidipa - na pozadí úsporného výtvarna se emočně vypjaté herecké výkony ostře lomí, už tak minimální vzdálenost herců a diváků doslova mizí. Vše se jakoby zkracuje, zjednodušuje a soustředěně směřuje k silným citům, jejich pregnantnímu vyjádření. Igor Bareš v titulní roli objevuje nečekané, dokonce neznámé polohy. Je razantní, sebevědomý vladař, ve své rozhodnosti jde až na hranici svévole. Barešův Oidipus je zuřící býk, i v okamžiku poznání především šílí hněvem nad nepřízní osudu, nad nutností podvolit se a zachránit ostatní, ale ví, že nemůže jinak. Všechny tyto stavy, divoké kolísání a vnitřní boj Bareš rozehrává s vášnivou přesvědčivostí. Neméně skvělé jsou výkony Ivany Valešové (Iokasté) a Ladislava Lakomého (Teiresias). Iokasté je krásná, vznešená, jemná a podvolující se, přesto z ní od prvních slov prosakují tiché vibrace napětí, intuitivní hrůza z neznáma. Slepý věštec Teiresias, na pohled křehký a zranitelný a Oidipem smýkaný, vyzařuje odvahu i obrovskou míru empatie, která sama o sobě nese silné poselství humanismu. A inscenace tyto hodnoty vyznává bezvýhradně - důrazně a bez patosu hovoří o naději, kterou přináší zodpovědnost každého jednotlivce.

Jana Machalická

...Divadlo U stolu začínalo u scénických čtení, vytvořilo jevištní skladby zahrnující živou experimentální hudbu nebo tanec, a nyní má na repertoáru také antickou tragédii. Škála inscenačních tvarů se rozšiřuje, tvorba divadla si ale současně uchovává charakteristické rysy, kvality, s nimiž je možné počítat: osobité výtvarné řešení, nadprůměrné herecké výkony a kontinuálně zpracovávané téma.

Jednoduchost a střídmost, s níž se divadlo od počátku soustředí na znovunalezení váhy takřka holého slova, se objevuje také v scénografii. Umí staticky ilustrovat text i dynamicky, nejčastěji světlem, spoluvytvářet jevištní tvar. Obojí lze vidět, obojí má své kouzlo. Světla jsou klasičtější divadelní prostředek, statické objekty ale utvářejí také charakter výrazu divadla. Často jakoby jevištní skladba zahrnula autonomní výtvarná díla. Účinný minimalismus Milivoje Husáka se představuje jednou jako promyšlená hra se světlenými paprsky nečekaně pronikajícími a utvářejícími prostor pro Dostojevského "směšného člověka" unášeného nekonečností vesmíru a vlastní duše, jindy v syrové jednoduchosti a uzemněnosti Oidipova trůnu a vodou naplněného barelu, kolem kterého krouží postavy směřující skrze tragédii k očištění.

Kateřina Bartošová

…na brněnském Divadle U stolu mě od počátku poutá a povzbuzuje fakt, že jeho inscenace se ubírají po stopách smyslu textů. Tím není řečeno, že se tu dává prostý průchod jakémusi fiktivnímu slovu "o sobě". Dobře víme, že nic takového neexistuje a že každý z nás, otevře-li rty, už přebírá odpovědnost za zcela jedinečný výraz v jedinečné situaci. Přece se mě však jako zaujatému a vděčnému divákovi zdá, že jsem právě v tomto případě inscenátory většinou provázen směrem k původní krajině, v níž se kdysi text zrodil a v níž chce kotvit. V Divadle U stolu je snahou divadelníka otevřít a znovu přečíst sdělení textu, aniž by přitom nutně musela být zlomena a pohozena původní autorská pečeť. Co se tu děje? Vychází najevo něco jiného a podstatnějšího než problémy inscenátorů. Slovo tedy znamená víc než člověk? Ano, když se to povede, pak je slovo stále ještě znamením, přesahujícím meze časné subjektivity.

Pavel Švanda

...Divadlo U stolu založené na sklonku komunistické éry Františkem Derflerem, vzešlé z prostředí brněnského disentu, si i nyní, dvanáct let poté, uchovává některé charakteristiky svého někdejšího působení. Na prvním místě je dramaturgická návaznost na scénická čtení filosofických textů s teologickým přesahem. V současné době má Divadlo U stolu jednoznačné (a kontinuální) dramaturgické zacílení. Texty Starého i Nového Zákona, eseje Jana Čepa, čtení ze slavného Alchymisty brazilského autora "duchovních bestsellerů" Paula Coelha, jevištní provedení Dostojevského Snu směšného člověka, české baroko zastoupené jezuitou Bedřichem Bridelem. Společného jmenovatele ani není nutné explicitně vytýkat. …...

S dobou disentu váže současné Divadlo U stolu ještě druhá, méně zřejmá paralela. Intimita prostoru sklepní scény, kde hraje, jistá exkluzivita uváděných textů (nemasovost, nekomerčnost většiny z nich, v některých případech až polozapomenutost pro širší okruh čtenářů) společně s váhou osobního sdělení, … vytváří specifické společenství jeho diváků. Nejde už o komunitu vzdoru, ale o pospolitost kolem z mnoha stran obhlíženého tématu.

Tematickou vyprofilovanost provází otevřenost v hledání formy, snaha o polyfonii složek, experimentování s hudbou a scénografií jako prvky rovnocennými textu. Naznačený rozkmit od dramatu k lyrice dokládají nejlépe dvě poslední představení: Sen směšného člověka, povídka z Dostojevského Deníku spisovatelova za rok 1887 a Bridelova báseň Co Bůh? Člověk? Uváděná pod názvem V tomto se světle zatmívám.... Obě poslední skladby ukazují, že lépe než snaha o zařazení do některé z přesně vymezených kategorií (scénické čtení, monodrama), které divadlo může stejně kdykoliv opustit, jestliže objeví rezonující text mimo takto vytyčené hranice, charakterizuje tvorbu, schopnost najít scénický tvar pro díla dotýkající se transcendentálních témat, pro inscenování oběma stálým autorům (Derfler, Husák) blízkých "duchovních básníků"...

Kateřina Bartošová

…. Divadlo U stolu prokazuje podivuhodnou, u nás málo vídanou myšlenkovou kontinuitu. Nepatetické, klidné a vytrvalé směřování k nadčasovým hodnotám, k podstatným kvalitám bytí působí se zvláštní silou v dnešní zmatené a roztěkané době a podmaňuje si obecenstvo i tam, kde k setkání dochází poprvé. Přesvědčili jsme se o tom nedávno na přehlídce Divadla Jednoho herce v Chebu, kde Derflerova režie a Barešova interpretace Dostojevského Snu směšného člověka patřila k nejryzejším, nejopravdovějším zážitkům.

Jaroslava Suchomelová

...Uchopení postav zevnitř, a účinné rozkrytí obsahů, které přinášejí, schopnost využít vedle exprese také jemných prostředků, neokázalost a současně umění vybudovat nosný dramatický oblouk, to jsou klady většiny hereckých výkonů v inscenacích Divadla U stolu...

Kateřina Bartošová

Statutární město Brno finančně podporuje Centrum experimentálního divadla, příspěvkovou organizaci. Činnost CED, p.o. se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.
© Centrum experimentálního divadla, p. o. - Divadlo U stolu, Zelný trh 9, Brno 602 00