12 hodin pro Rostislava Pospíšila

O Rostislavu Pospíšilovi

Brzo ráno,
   když vychází jarní slunce, lesy jsou v jemném oparu,
   příroda se probouzí do nového, prosluněného dne,
   zelené lístečky břízy se jiskří rosou
   a mladý ježeček si packama protírá očka,
nebo jiné ráno,
   kdy letní slunce dává tušit horký den, kdy příroda,
   znavena vedrem ukazuje nepřebernou paletu letních barev,
   srnky vyhledávají stín košatých javorů, habrů a bříz
 a ježek je bůhví kde,
nebo brzo ráno,
   kdy si narudlé podzimní slunce pohrává se zářivou
   paletou podzimních barev, kdy jeřabiny,
   ty citrony severu až marnotratně kladou svoji červeň
   na paletu podzimní přírody
   a ježek pospává v suché trávě,
nebo ráno,
   kdy zimní slunce těsně nad obzorem osvětluje tichou,
   až mysticky tichou krajinu jiskřící sněhem,
   kdy plaché srnky hledají pod sněhem skrovnou potravu
   a ježek spí v zimním pelíšku,
brzo ráno,
   po celý rok odchází malíř do plenéru,
   aby přetavil svůj talent v obrazy, obrazy líbezné krajiny
   se všemi atributy přírody a krásy. V obrazy, které pozdějšího
   diváka povznesou do duchovních výšin a dají alespoň
   na chvilku zapomenout na pozemský klopotavý běh života.

Tento malíř ale není Rostislav Pospíšil.
Rostislav Pospíšil si nosí svoje krajiny, krajinky, zvířata, věci a příběhy ve své hlavě a příroda ho vůbec nezajímá.

Jarmil Pavlát, 15. května 2004